Po roce 1936 se Paříží začal nést hlas, v němž se skrýval obrovský životní náboj, vnitřní síla i příchuť ulice. Šansony jako La vie en rose (Život v růžové), L’hymne à l’amour (Óda na lásku) nebo Milord zrodily legendu s nezaměnitelným stylem. Ve své době byla nejlépe placenou zpěvačkou na světě a během života balancovala na hraně slávy a bídy, života i smrti. Snad ale i díky zkušenostem, kterými si v životě prošla, byla přesně tou umělkyní, jakou v ní známe.

Dětství s prostitutkami

Édith Giovanna Gassion přišla na svět 19. prosince 1915 v Paříži a traduje se, že to bylo v domě v ulici Belleville 72, což zpěvačka nikdy nevyvrátila, aby si tak zachovala image lidovosti, na níž si tolik zakládala. Její matkou byla alkoholička, příležitostná prostitutka a pouliční zpěvačka, otcem byl akrobat. V dětství vyrůstala mezi potulnými umělci, zlodějíčky, nebo trávila čas s prostitutkami v nevěstinci, který vedla její babička. Na živobytí si vydělávala různě, nejčastěji pouličním zpíváním. A zatímco její sestra Simone tancovala a obstarávala kasu, Edith zpívala.

Hvězda z ulice

V sedmnácti letech otěhotněla, čímž začalo její temnější období plné zklamání a problémů. Její dcera Marcelle dostala ve dvou letech zápal mozkových blan a zemřela. Edith byla hluboce otřesena. Chudoba i alkohol ji dostaly na dno. Časem se ocitla v pokleslé společnosti pařížského podsvětí a jméno Gassion se objevilo v policejních záznamech. Psal se rok 1935, když ji na ulici objevil majitel nočního klubu Louis Leplée, který ji pod pseudonymem La Môme Piaf, v překladu Malý vrabčák, přivedl na scénu a velký kolotoč začínající hvězdy se pomalu rozjel.

Anděl jménem Raymond Asso

Louis Leplee byl zanedlouho zavražděn a Edith se stala jednou z podezřelých. V roce 1937 svou starou přezdívku vyměnila za zvučnější Edith Piaf. V této době už drobná zpěvačka, jež měřila jen 147 centimetrů, mířila k vrcholu. Velkou zásluhu na tom měl její strážný anděl Raymond Asso, který se Piaf ujal s úmyslem udělat z ní hvězdu. Trpělivě ji vedl ke spořádanému životu, učil ji společenským způsobům, naučil ji pořádně číst i psát, hrát na banjo a kromě významných angažmá, která pro ni zařídil, ji seznámil i se skvělými textaři, kteří jí psali písně „na tělo“. Po druhé světové válce se z ní tak stala nepopulárnější zpěvačka ve Francii, v USA i na jiných místech světa.

Lásku jí vzala nehoda

Natočila několik filmů a v roce 1945, kdy vznikla nejslavnější píseň La Vie en Rose, pomohla k vysněné kariéře o dost mladšímu a tehdy neznámému zpěvákovi Yvesovi Montandovi, s nímž měla milostný poměr. Její největší životní láskou byl ale slavný boxer Marcel Cerdan, o kterého ji připravila letecká katastrofa. Žena, která se zvedla ze dna a díky svému unikátnímu hlasu i celkově strhujícímu projevu se stala vůbec nejlépe placenou zpěvačkou své doby, zemřela 10. října 1963 ve městě Plascassier a byla pohřbena v Paříži. Na věčnost ji přišlo vyprovodit čtyřicet tisíc lidí a její hrob zakryla záplava květů. Její pohled na svět asi nejlépe vystihuje píseň Non, je ne regrette rien (Ne, ničeho nelituji).

Foto: profimedia