Miluji ho a má láska ho změní. Máme spolu děti, tak přece nemůžu jen tak odejít?! Co když zůstanu sama? To všechno jsou důvody, proč zůstáváme v nefunkčních vztazích – jsou vážné, o tom není pochyb, o jejich správnosti by se ale už pochybovat dalo…

O vztazích píšu mnoho let, pro různá periodika i různé čtenáře, teď jsem si dala pár měsíců vztahové prázdniny, ale vaše maily ve kterých mi popisujete zkušenosti se vztahy, své karamboly a hezké chvilky chodí dál. Je to asi znamení, že se mám k tématu vrátit. No a samozřejmě je tu můj kamarád Jarda, tak trochu samozvaný expert na lásku a vztahy, ale jeho názor a naše debaty mi pomáhají vidět celou věc i z druhé strany. Takže díky vám, díky Jardo a pojďme na to…

V hlavní roli strach

Psychologové, já i Jarda se vzácně shodujeme, že za naším setrváváním v jasně, někdy trochu méně jasně, nefunkčních vztazích stojí strach. Strach, že budeme opuštěni, jako kdysi… „Táta od nás odešel, když mi bylo deset a bráchovi osm, od té doby mám podvědomý strach, že mě lidi budou opouštět – kamarádky, ale především partneři. Uvědomila jsem si to, když odcházel můj exmilenec, skoro jsem mu visela na noze a plakala ať neodchází. Když se zaklaply dveře, uvědomila jsem si, že mi na něm vlastně až tak nezáleželo. Styděla jsem se a pochopila, že potřebuji pomoc. Až terapeutka mi odhalila co za tím stojí,“ napsala mi nedávno Hanka, sympatická a moc hezká slečna lehce přes třicet. Strach, že nezvládneme velkou zodpovědnost… „S manželem jsme měli takové provozní manželství, ani šťastné ani nešťastné, věděla jsem, že láska to není, ale děti v nás měly oporu a to mi stačilo. Pak si našel milenku a oznámil mi, že už takhle dál nemůže, že chce lásku a odchází. Zhroutila jsem se, několik měsíců jsem se srovnávala s představou že odejde. Vlastně mi nešlo o něj, ale musela jsem překonat obrovskou úzkost a strach, jak sama zvládnu domácnost, uživím nás, co když si založí novou rodinu a my skončíme pod mostem…“ popsala strach z existenčních problémů dvaačtyřicetiletá Kristýna. No a velmi zásadní je určitě strach ze samoty… „Když řekl, že odchází, vlastně mě to nepřekvapilo, léta nám to neklape v posteli ani mimo ni. Přesto jsem dostala obrovský strach, je mi čtyřicet čtyři, nejsem sexbomba z časopisů, co když už o mě žádný chlap nezavadí!“ řekla mi kamarádka Jana, když jsme probíraly její rozchod.

Ať už se tedy rozcházíte z jakýchkoli důvodů v pozadí se choulí nepřítel strach… „Šmarjá, nebuď tak poetická nebo patetická,“ vytkl mi Jarda, jedním dechem ale dodal. „Vy ženské si myslíte, že máte strach ze samoty samy, ale máme ho i my.“

Kdy je čas sbalit kufry

A teď je tedy otázkou, máme čekat, že partner sbalí kufry a opustí nás? Proč častěji odcházejí muži? Určitě si nemyslím, že za vším stojí schopnost našich mužských protějšků sbalit nějakou prsatou dvacetiletou blondýnu, zatímco my nemáme po čtyřicítce šanci sbalit vůbec nikoho – to by bylo moc jednoduché a je to spíš takové klišé, za které je snadné se schovat, nemyslíte? Můj čistě subjektivní názor zní, ženy jsou „pilíře rodinného krbu“ – mají prostě v popisu práce, pečovat o domácnost, toužit aby byli všichni spokojení. V jejich uvažování převažují emoce – tedy i když nejsou spokojené, nejsou schopné ustát to, že by řekly sbohem – myslí při tom na další psychický vývoj dětí, manžela i psa nebo kočky… Prostě odchod je pro ně velkou neznámou, strachem, úzkostí z toho co bude, aby nikomu neublížily. Raději tedy zůstávají a „přežívají“ ve vztahu, který leckdy ani nejde oživit. Samozřejmě pokud přijede princ na bílém koni, pak je situace jiná a pálení mostů o dost jednodušší. To mají muži stejné. Naopak pánové jsou mnohem racionálnější, někdy v nefunkčním vztahu zůstávají z pohodlnosti. Někdy, pokud jsou akčnější povahy, raději odejdou, aby měli klid, nebo jen proto, že pochopí, že vyhaslé nemá cenu křísit. Každopádně racionálnější přístup je v tomto případě určitě výhodou. „Terezooo, už to moc rozmazáváš, prostě ženské jsou romantičky, které, i když se tváří jako největší drsňačky, touží po lásce z filmů. Podle mě ji čekají, i když už dvacet let vědí, že ji z tohohle vztahu nevykřešou. Chlapi nečekají nic a když něco přijde, jsou potěšení, to je rozdíl mezi pohlavím a důvod, proč to mají chlapi ve většině případů víc v pohodě. A to stačí – víc říkat nemusíš…,“ oznámil mi Jarda.

Nehrajeme si na psychology a netvrdíme, že to co popisujeme pasuje na 100%, faktem ale zůstává, že když odhalíme strachy a popasujeme se s nimi, budeme si ve vztazích jistější – přinejmenším sami sebou.

Foto: depositphotos/lucidwaters

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Napište svůj komentář
Vaše jméno