Jedna z posledních velkých hvězd zlatého Hollywoodu oslavila nedávno 80 let. Herečka Jane Fonda bojovala proti válce ve Vietnamu, získala dva Oscary a na začátku 90. let debatovala s Václavem Havlem v Divadle Na zábradlí. Nebere si servítky, je ostrá jako břitva, přitom vtipná. Před pár dny se vrátila v novém filmu Dámský klub, jenž ji donutil přemýšlet o síle ženského přátelství.

Začněme jednoduše… Vypadáte fantasticky. Máte recept pro jiné ženy, které oslavily osmdesátku?

(smích) Je to jednoduché, klíčem k pohodě a kráse je dostatek spánku. Jsem v tom opravdu přísná a důrazná. Žiji teď sama, a když se vrátím domů, odstraním si make-up, navleču se do pyžama a skočím do postele. Brzy, abych si užila svých devět hodin. Musím být vděčná, že mi ještě slouží zdraví, zároveň jsem vždycky měla hodně energie. Miluji také velké snídaně a obědy, po čtvrté hodině odpoledne už nejím.

Byla jste propagátorkou aerobiku a fitness. Cvičíte stále?

Když si najdu chvilku, tak ano. Dodnes se ráda zapotím. Bydlím v komunitním centru, které je vybaveno tělocvičnou a bazénem. Mám trenéra, který za mnou chodí.

V komunitním centru?

Ano, a nemyslím tím domov důchodců! (smích) Docela dost teď pracuji, pro společnost Netflix točíme seriál Grace & Frankie a nedávno se do kin dostal film Dámský klub.

V Dámském klubu hrajete jednu z kamarádek, jimž společná četba erotické knihy Padesát odstínů šedi obrátí život vzhůru nohama. Sdružovala jste se v podobném „čtecím kroužku“?

Nikdy. Ale čtu jako divá. Knižní kluby byly dříve páteří ženského hnutí, a proto si myslím, že jsou důležité. Mnoho mých přítelkyň se takto sdružuje doteď.

Přiznejte se – četla jste i lechtivých Padesát odstínů šedi?

To víte, že ano. Chtěla jsem vědět, o čem to všichni pořád mluví. Nerada zůstávám pozadu, ať jde o cokoli. Jsem ráda, že někdo něco takového napsal, protože to určitým způsobem „probudilo“ hodně žen v naší zemi.

V Dámském klubu se líbáte s hercem Donem Johnsonem, otcem herečky Dakoty Johnson, která hraje hlavní hrdinku ve filmové verzi Padesáti odstínů šedi a často se tam obnažuje. Je pravda, že Don ten film nechce nikdy vidět?

Je to pravda, neviděl ani ta dvě pokračování. A myslím, že ani nikdy neuvidí. Jako rodič toto rozhodnutí úplně chápu. Vaše děti pro vás budou pořád tou roztomilou drobotinou, nikdy je zcela nevnímáte jako dospělé bytosti. A Dakota je v Padesáti odstínech velmi dospělá.

Čím by měl vynikat ideální muž?

Na tuhle otázku dneska odpovídám úplně jinak, než bych odpovídala před dvaceti nebo třiceti lety. Teď bych ke všem těm stokrát omílaným charakteristikám přidala jednu zásadní: laskavost. Až když mi bylo sedmdesát, žila jsem poprvé s mužem, který byl laskavý. Uvědomila jsem si, že mi chybí to, co jsem nikdy nezažila.

Napadají vás ještě jiné kvality?

Muž by měl ženu opatrovat a zajímat se o ni. Nevím, proč se muži bojí být citliví. Abyste to dokázali, musíte být otevření, což mnoho mužů nedokáže. Naopak je jim odmala vštěpováno, že city nesmějí projevovat; a hlavně nesmějí brečet a být empatičtí. Bolí mě toxická maskulinita, která v naší společnosti vládne. Většina našich prezidentů byli neempatičtí alfa samci. Když muže zahanbujete, stanou se násilnými. Četla jsem o tom mnoho knih, pomohlo mi to pochopit třeba mého otce i mého bývalého muže Teda Turnera.

Myslíte, že jste se v průběhu let změnila?

Zásadně. To snad cítíte i z mé předchozí odpovědi, ne? Mít partnera, který vám naslouchá, je úžasné.

Nestáváme se s přibývajícím věkem více nabručenými a nevrlými?

Moje zkušenosti tomu nenasvědčují. Existují studie, že lidé po padesátce jsou méně nepřátelští a netrpí úzkostmi. Méně ve stresu. Proč si kazit život, když toho máte mnohem méně před sebou než za sebou? Máte zkušenosti, víte… Co nás nezabije, to nás posílí, že? Zamlada jsem byla mnohem více napružená.

Jste ikonou feministického hnutí. Jak nahlížíte na kauzu MeToo?

Jsem ráda, že jsem stále naživu a můžu tohle všechno sledovat. Nemyslím, že jde o přechodnou věc, která pomine. Nejdůležitější pro mě je, aby se sexuální obtěžování nedělo na pracovištích. Řešení je podle mě i v rovném platovém ohodnocení pro muže a ženy. Pokud budou ženy oceňovány stejně, těchto problémů ubude. Věřte, sama jsem to zažila.

Dělají vám radost vaše děti?

Mám dokonalého syna, nekecám! I když mě občas usadí a řekne mi, ať se chovám adekvátně svému věku. Moje dcera ví, jak mě rozčílit, ale to vždycky pomine. I díky mému zmíněnému klidu a meditaci.

Máte kamarádky, s nimiž jste prožila život?

Je to smutné, ale většina mých dávných kamarádů už je po smrti. Když je vám osmdesát, tak se to děje. Všichni moji přátelé jsou mladší než já.

Co pro vás znamenaly poslední kulaté narozeniny?

Nekonečný vděk, že tady ještě mohu být. Opravdu si užívám každý den života. Mám po krk vztahů, žiji sama. Ale jsem šťastná.

Nechcete se znovu vdávat?

V osmdesáti?! Ne! S mým posledním přítelem jsme to ukončili asi před rokem; a jak jsem řekla, cítím se skvěle. Kdybych s někým žila, nemohla bych číst tři knihy týdně, jako to dělám teď. A těch devět hodin spánku, pamatujete…? To by nešlo. (smích)

Bojíte se smrti?

Jsem smutná z toho, že se lidé smrti bojí. Tento strach do nás narvala naše konzumní kultura. Například v Mexiku se lidé smrti nebojí, vědí, že nás čeká úplně všechny, dříve nebo později. Viděli jste animovaný film Coco? Tam to bylo skvěle znázorněno. Jsem stále živá a život si užívám. Bez smrti by to ale nedávalo smysl, nemyslíte?

Něčeho se bát ale musíte…

Viděla jsem, jak můj otec umíral. Odešel s mnoha výčitkami. Nebojím se smrti, ale obávám se, že skonám plná výčitek. Žiji tedy tak, aby jich bylo co nejméně.

 

Foto: Profimedia

Společensko-reportážní týdeník, přinášející profilové a exkluzivní rozhovory, domácí i zahraniční reportáže, příběhy zajímavých a neobyčejných lidí.