Jsem častou návštěvnicí Divadla Kampa, protože když na mě padá splín, tam ho vždy spolehlivě rozeženu. Skvělými herci se to tam jen hemží. Jedna z mladých hereček mě zaujala tak, že jsem ji požádala o rozhovor. Přiznám se, že jsem ani netušila, že jde o Agátu Menšík Duškovou – dceru (nejen) hereckého páru Ivety a Jaroslava Duškových. Geny tedy podědila. Ale jak jinak vypadá život? Jaké bylo dětství v tak trochu “hippie” rodině? A jaké jsou plány do budoucna čerstvé maminky? To vše se dozvíte v následujícím rozhovoru.

Zdá se, že jste taková renesanční žena. Kromě hraní vás živí také produkce, ale jste schopná se starat i o divadelní finance… Není toho na jednu křehkou ženu trochu moc?

Mám ráda tu různorodost. Baví mě dělat mnoho věcí naráz, tvořit, zkoušet, hrát, plánovat, organizovat, sledovat tabulky a rozpočty… Ale je pravda, že mě to po nějakém čase začalo vyčerpávat. Třeba prosinec byl pro mě vždy vražedný měsíc. Potřebovala jsem uzavřít účetnictví, odehrát dvacet repríz Vánoční pohádky o kapru Karlovi, často zároveň zkoušet jiné představení… prostě blázinec. V létě, když máme v divadle prázdniny, jsem zase odjížděla pracovat do kavárny na Korsiku, jen tak pro zábavu, aby toho nebylo málo. S příchodem syna jsem hodně ubrala, produkci jsem předala kolegyním, věnuji se hlavně jemu a hrozně si to užívám. Bylo to potřeba.

Jak to tak přišlo, že jste se rozhodla jít k divadlu? Toužila jste po tom už od dětství?

To ani ne, divadlo mě jako dítě moc nepřitahovalo. Chodila jsem k mámě do dramaťáku a tam mě to samozřejmě moc bavilo, ale spíš jsem chtěla být pečovatelkou v zoo, zvěrolékařkou nebo něco takového. Milovala jsem zvířata. Když mi bylo patnáct – šestnáct, začali jsme hrát totální improvizace se souborem IMPRO Samé vody a tam to podle mě začalo, to moje divadlo. Objeli jsme přehlídky amatérského divadla, od Stodůleckého písečku po Jiráskův Hronov a měli jsme úspěch, ty improvizace hrajeme v Divadle Kampa dodnes. No a když jsem skončila gympl a nastoupila na vysokou, šla jsem tehdy na lingvistiku a translatologii z francouzštiny, začala mě máma obsazovat do svých her. Tu jí vypadl herec a potřebovala náhradu, tu zas potřebovala doplnit nějaké představení, a tak jsem se postupně stala členem jejího souboru Cylindr. Když pak mamka dostala možnost řídit Divadlo Kampa, šla jsem jí s tím okamžitě pomáhat, ani jsem nedokončila školu. Máma řekla: “Agi, ty musíš hrát!” A tak jsem šla hrát.

Co vás na hraní baví nejvíc? Viděla jsem vás v jednom představení a zjevně strach z improvizace nemáte, spíš je to takový váš herecký základ, mám správný dojem?

To asi ano, dá se říct, že jsem vlastně improvizací začínala, tehdy jako dítě u mámy v dramaťáku, takže se pro mě stala hodně přirozenou formou. Ta přirozenost je asi to hlavní, co mě k hraní přivedlo. Dělat divadlo bylo pro mě přirozené – máma hrála, táta hrál, chodili jsme se na něj často koukat do divadla Archa, sice jsem u toho většinou usnula mámě na klíně, ale tu zvláštní magii jsem cítila a měla ji ráda. O tom, co mě na hraní baví, by se dalo asi vyprávět hodiny, ale vždycky mě uvádí v nadšení a vnitřní záchvat smíchu to, s jak kamennou tváří se na jevišti odehrávají věci, které by v normálním životě byly slušnou vstupenkou do blázince. Třeba když si v pohádce Dědeček Oge moje máma, pětinásobná babička, nasadí na hlavu čepici s vycpaným parožím a dělá, že jede na sobovi. A nikdo nad tím nepochybuje, herci, diváci… nebo když Anna a Vronský v představení Anna Karenina celý jeden zásadní dialog doprovázejí pohupováním pánví, protože zrovna hrají, že jedou v kočáře. To jsou pro mě chvíle absolutního blaha.

Minulý rok jste se vdala a porodila syna. Přemýšlíte i o jiných životních změnách? Třeba stát se ženou v domácnosti, přestěhovat se do exotických krajin…?

Stěhování bude! Ne tedy do exotických krajin, ale na Sazávu, kde s manželem stavíme dům. Tam doufám trochu vylepším i tu ženu v domácnosti, která zatím spíše zaostává. Teď bydlíme u mých rodičů a protože je to bydlení do jisté míry provizorní, nemůžu se donutit k tomu, abych si držela doma pořádek. Je to ostuda.

Vyrůstat v rodině, s na české poměry neobvykle volnomyšlenkářskými rodiči, mohlo být zajímavé… Jak vás ovlivnil táta Jaroslav a jeho přístup k životu?

Asi jsem si mohla ověřit, zda funguje metoda “nech zodpovědnost na dítěti a ono si poradí”. Rodiče mi nikdy nic moc nezakazovali, nepřikazovali. Na základce většina dětí řešila, jestli bude mít “zaracha”, bude se muset učit, dostane stovku za jedničku nebo zákaz televize za pětku. Moji rodiče nic. Až jsem jim musela vytknout, že mám samé jedničky, a že je to vůbec nezajímá! Samozřejmě s nadsázkou. Ve třinácti jsem se rozhodla, že nutně potřebuji jít na šestiiletý gympl a začala jsem si shánět přípravné kurzy. Když jsem se tam dostala, dozvěděla jsem se, že snad všichni spolužáci se tam přihlásili z donucení nebo na popud rodičů, jen já jsem po gymplu strašně toužila… rodičům to bylo jedno. A tak dále. Táta je průkopník, dělá věci úplně po svém, je to fascinující. Já mám z povahy tendenci splňovat “pravidla”, ať už psaná či nepsaná, vžitá… prostě “jedu podle pravidel”. Pro něj pravidla neexistují, tím přístupem je pro mě velkou inspirací a výzvou.

Mám pocit, že jste si přístupem k životu podobná spíše s maminkou. Je to tak?

To nevím, jsem spíš takový mix. S mamkou se dobře doplňujeme, asi i proto spolu můžeme takhle intenzivně pracovat, aniž bychom si lezly na nervy.

Co slavné Čtyři dohody… máte tohle představení ráda? Žijete podle dohod?

Popravdě by mi asi dalo velkou práci teď ty čtyři dohody vyjmenovat, asi bych si ani na všechny nevzpomněla. Představení jsem viděla myslím jednou nebo dvakrát, ale je to už dávno. Je skvělé, táta je skvělý, to je přesně jeho parketa. Ale jestli žiji podle dohod? Žiji tak, abych byla sama se sebou spokojená. A jestli je to podle nějakých dohod, to už je vedlejší. Vlastně mám jedno takové motto, je z filmu Princezna Mononoke, když se hlavní hrdina vydává na cestu, říká mu vědma: “Tvým úkolem je vše pozorovat očima nezastíněnýma nenávistí.” To je moje dohoda.

Prozradíte nějaké plány ne tento rok? Kde vás můžeme vidět a jaké představení aktuálně připravujete?

O víkendech hraju na Kampě často pohádky, dvě jsem sama napsala: Dobrodružné putování Ducha Ducháčka a Země je placatá, jinak tě zabiju! Na podzim chystáme dramatizaci knihy Heidi, děvčátko z hor. Z večerních představení hrajeme zmiňovanou improvizaci a pak Annu Kareninu. Tam hraje i můj muž a hrajeme tam zamilovanou dvojici. Děláme si legraci, že je to taková veřejná chvilka pro nás. S malým dítětem nemáme moc času jen na sebe, tady máme všechno – zajištěné hlídání, žádost o ruku, odmítnutí, zamilování, usmíření, svatbu… akorát to sleduje dalších šedesát lidí. Plánů je dost, ale nechci to přehánět, ráda bych si nechala trochu času i na tu křehkou ženu.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Napište svůj komentář
Vaše jméno