Pracovat dvanáct hodin denně sedm dní v týdnu? No a co! Ačkoli se nadměrné pracovní vytížení označuje často za workoholismus, ne každý, kdo svou profesí a zaměstnáním žije, musí být na práci až chorobně závislý.

O Evitě Peron, první dámě Argentiny, se tradovalo, že pracovala až dvaadvacet hodin denně, aby bojovala za sociální spravedlnost chudých. Napoleon Bonaparte spal čtyři hodiny, tak moc byl zaneprázdněn. Za nenapravitelného workoholika býval označován módní návrhář Karl Lagerfeld. Ale i dnešní politici a známé osobnosti z oblasti kultury si s oblibou (často po právu) připínají přídomek „workoholik“ a dávají tím svou vášeň pro práci na odiv.

Stejně naladění chápou, ti na druhém břehu vrtí hlavami: proč? Je namístě oslavovat nadšené úderníky? Ve skutečnosti existuje rozdíl mezi zálibou v práci a chorobnou závislostí na ní. Kdo tráví parné léto v kanceláři, místo aby užíval dovolenou, nemusí být workoholik, a naopak. Workoholik není tím, kdo se s prací nutně mazlí. Workoholismus – stav, který překročil pocit zodpovědnosti za učiněné – je patologickým chováním podobným alkoholismu či gamblingu. Nic pozitivního.

Práce, matka pokroku a s ní armáda otroků…

Lidí, kteří tráví prací více než obligátních čtyřicet hodin týdně, může přibývat ruku v ruce nejen s širšími možnostmi zaměstnání. Konkrétně jde o rozvoj soukromého podnikání, práci z domova, ale i o digitální nomádství, tedy freelancery, kteří mohou kancelář rozbalit kdekoli na cestách a prostřednictvím notebooku a připojení k internetu řešit pracovní povinnosti z chalupy či pláže… Na jedné misce vah svoboda, na druhé fakt, že se pracovní a soukromý život prolínají, jako se vpíjí inkoust kápnutý do vody. Hranice mezi soukromím a prací je pak tenká a tendence řešit pracovní maily i o půlnoci či během večeře s partnerem a přáteli narůstá. Nicméně workoholismus nepostihuje jen ty „mimo“ kancelář. Existují lidé, kteří svítí dlouho do noci ve svém oficiálním byru, na pracovišti.

Šestatřicetiletá Jana se v roce 2013 pustila s manželem do podnikání v Praze. „Firmu s outdoorovým vybavením jsme získali prakticky v době, kdy se nám narodila dcera. Tři hodiny po porodu jsem souhlasila s odkupem společnosti, patrně mi poporodní hormony nasadily růžové brýle. Nedovedla jsem si představit, co nás čeká,“ nastiňuje příbramská rodačka, jak se dostala do soukolí pracovních povinností, jež ji málem semlelo.

„Manželovi se splnil sen o vlastním podnikání v oblasti specializovaného obchodu a já měla vidinu, že se nemusím po mateřské vracet do původního zaměstnání. Malovala jsem si, že budeme pracovat na svém a trávit čas spolu i v zaměstnání,“ míní Jana. Její choť se věnoval obchodu a zákazníkům, ona účetnictví, „papírování“ a vyřizování objednávek. Kolotoč povinností brzy nabral vysoké otáčky. Záhy v jedné ruce chovala dítě, druhou ťukala do klávesnice. Brzdit nešlo, práce pohltila volný čas i víkendy, narůstala nekončící hromada restů a úkolů.

„Nebylo myslitelné zákazníkům říci: ‚Promiňte, teď si dělám volno, počkejte na vyřízení objednávky pár dní, až si odpočinu.‘ To by se nevrátili,“ vysvětluje situaci nastalou před šesti lety. Stopnout? Ne, to by manželé museli rozprodat sklady, přišli by o úspory, které investovali… Zisk nebyl takový, aby mohli platit pomocnou pracovní sílu; zaťali zuby.

Křeček v kleci… zabrzdil

Rodina práci podřídila život: přestěhovali se kvůli ní do jiného města, kde nikoho neznali, ale tušili lepší odbyt. „Často manžel nechodil domů a v obchodě rovnou spal. Trávil v prodejně i většinu víkendů, na společnou dovolenou jsme mohli jet maximálně na čtyři dny – nebyl nikdo, kdo by nás zastoupil. A i tam jsme kontrolovali objednávky. Když dcera onemocněla, dělala jsem jí z matrace ležení v kanceláři… Zůstat doma nešlo,“ popisuje tmavovláska, jež momentálně bydlí v Táboře, a připouští, že její pracovní rekord činí dvaatřicet hodin v kuse beze spánku; od osmi ráno do čtyř odpoledne druhého dne. Podoba s křečkem v rotující kleci, jenž pádí bez vidiny cílové pásky, nebyla jen náhodná.

Uvedený příběh zní jako příklad workoholika, závislého na práci, ve skutečnosti to není jednoznačné. „Pouhá“ pracovní angažovanost a nadměrný počet hodin trávených v práci nemusejí vést k závislosti. Psychoterapeut David Toegel (clovecenezlobse.eu), který se s workoholiky profesně setkává, upozorňuje, že je marginálnějším stavem, aby se někdo stal „workoholikem z donucení“. Lidé, dostávající se do víru pracovních povinností vinou životních okolností, obvykle nebývají na práci závislí v pravém slova smyslu; umějí odpočívat, naskytne-li se jim volný čas, nemají nutkavou potřebu pracovat na dovolené, když nemusejí.

Pokud mohou, z rozjetého vlaku vyskočí. Což je případ Jany: „Dnes se situace stabilizovala; hodně pomohlo, když dcera začala chodit do školky, získala jsem více času. Už ho můžu lépe rozložit a oddělit soukromí od práce; před pátou zavřít dveře obchodu a resty dodělat večer. I víkendy jsou volnější,“ podotýká podnikatelka. Její muž je prací pohlcen dál, je pro něj i koníčkem, z mnoha zákazníků se mu stali přátelé. „Beru to jako součást jeho osobnosti a společného života,“ krčí rameny Jana.

Hlavou proti zdi

Práce se stala koníčkem i pro sedmatřicetiletou Irenu; sama přiznává, že sklony k workoholismu měla vždy – pracuje ráda a hodně! „Líbí se mi, když se něco děje a vidím výsledky své práce. Proto jsem schopná jí dát víc než osm hodin v kanceláři,“ tvrdí drobná tmavovláska z Úval u Prahy.

Za posledních šestnáct let měla v podstatě dvě zaměstnání. Působí v oblasti náboru zaměstnanců a jako headhunter hledala pracovníky pro různé firmy. V prvním roce – v novém, dynamicky se rozvíjejícím start-upu – se jí naskytla příležitost pracovat ještě pro globální alianci, sdružující headhunterské firmy po světě. Společnost, pro niž v České republice pracovala, se stala součástí oné aliance, takže Irena seděla v jedné kanceláři, ale vykonávala dvě práce. „Obě mi dávaly možnost pracovat do té míry, kterou jsem byla ochotná akceptovat. Jelikož ráda dávám energii někam, kde to považuji za smysluplné, dostala jsem se časem do situace, že jsem pracovala šedesát až sedmdesát hodin týdně,“ vzpomíná Irena.

Ani ona není typický workoholik – navzdory vysokému nasazení. Považovala práci za koníček, neměla problém jí částečně obětovat i víkendy. Partner ji na nadměrné pracovní tempo upozorňoval, ale k větším rozkolům nedocházelo; když se on věnoval svým hobby, ona usedala k počítači, aby se vrhla do zaměstnání. Až s příchodem rodiny se stav změnil; Irena z pracovního nasazení neslevila ani po narození syna. Během prvního roku spala v průměru čtyři až pět hodin denně; byly i týdny, kdy spánku dala pouhé dvě hodiny.

„V tu dobu jsem jela nepřetržitě a sama si uvědomila, že to není správná cesta a tím tempem brzy narazím hlavou do stěny,“ přiznává. Cítila, že sprint musí mírnit – domluvila se na snížení pracovního úvazku, nastavila si pevné hranice pro práci a soukromí. Hlavní změna však proběhla v hlavě. Než to dokázala vybalancovat ke své spokojenosti, uběhlo šest let.

foto: depositphotos.com

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Napište svůj komentář
Vaše jméno