Lidé po celém světě ho znají pod jeho křestním jménem. Jeho šaty oblékly jak filmové hvězdy, tak i manželka amerického exprezidenta. Řeč bude tentokrát o Valentinovi, italském designérovi, který si kromě navrhování šatů střihl malou roli ve filmu Ďábel nosí Pradu, ve kterém ztvárnil sám sebe. Jak mladý jižan dosáhl celosvětového uznání?
Valentino Clemente Ludovico Garavani, který se narodil v Itálii roku 1932, se začal zajímat o módu už na základní škole. Jeho kroky proto v 17 letech směřovaly do Francie, kde vystudoval oděvní a designérskou školu Chambre Syndicale de la Couture Parisienne.
Po studiích prošel slavnými módními domy Jean Desses a Guy Laroche. Ve Francii však Valentino dlouho nezůstal a už v roce 1959 odjel zpět do rodné Itálie. O rok později si za pomoci svého otce a jeho společníka otevřel svůj první ateliér. Jeho první přehlídky se těšily velké oblibě především díky jeho rudým šatům. Tomuto barevnému odstínu se od té doby začalo přezdívat „valentinovská červená“.
Klientky z Hollywoodu
Jeho první velká přehlídka (1962) se konala v pompézním Palazzu Pitti ve Florencii. Po úspěchu v Itálii v následujících letech dobyl postupně celý svět. „Vím, co ženy chtějí. Chtějí být krásné.“ První kolekci couture představil Valentino v hotelu Waldorf Astori v New Yorku roku 1964. „Toužím po jediném; abych mohl udělat ženy krásné a elegantní.“ Hlavními tématy Valentinovy tvorby byly ženskost a svůdnost.
K jeho úspěchu přispěla i hollywoodská klientela. Mezi nejvěrnější zákaznice patřily například Elizabeth Taylorová, Sharon Stoneová, Courtney Love, princezna Margaret, Grace Kellyová (monacká kněžna), Sophia Lorenová a Jacqueline Kennedyová-Onassisová. Taylorová se stala dokonce kmotrou projektu L. I. F. E. (asociace na podporu dětí nemocných AIDS), jenž Valentino založil společně se svým společníkem Giancarlem Giemettim v roce 1990.
„Básník bílé barvy“
Vraťme se však zpátky do šedesátých let. Valentino se setkal v Café de Paris na Via Veneto v Římě s Giancarlem Giemettim, který v té době studoval architekturu. Okamžitě se spřátelili. Nedlouho poté Giammetti opustil univerzitu a stal se obchodním partnerem Valentina. V té době obchodní situace ve firmě nebyla příliš růžová. Společník Valentinova otce z podnikání odstoupil a návrháři hrozil bankrot. Ze svízelné situace se naštěstí dostal.
Ke konci šedesátých let představil Valentino takzvanou „nebarevnou kolekci“. Návrhář pro své kabátky, obleky a šaty použil látky pouze bílé, béžové a slonovinové barvy. Po přehlídce mu začali kolegové přezdívat „básník bílé barvy“. Za tuto kolekci získal Valentino prestižní ocenění Neimena Marcuse, což je v módní branži ekvivalent filmových Oscarů.
V roce 1968 značka Valentino jako první využila své logo k dekorativnímu účelu, což je dnes standardem. Písmeno „V“ se tak dostalo zejména na doplňky a parfémy. V témže roce ho Jacqueline Kennedyová požádala, aby jí navrhl a vytvořil šaty na svatbu s miliardářem Aristotelesem Onassisem.
Odchod za potlesku ve stoje
Během osmdesátých let spustil Valentino první kolekci pro děti a dospívající, pojmenoval ji po svém psím mazlíčkovi – Olivier. Svou kariéru návrhář ukončil po 45 letech v branži. Měsíc poté, co oznámil odchod do penze, představil svou finální kolekci jaro/léto 2008 na přehlídce v Paříži. Na konci show se Valentinovi dostalo potlesku ve stoje například od Karla Lagerfelda či Giorgia Armaniho.
Valentinovi byla předána dvě velká ocenění. Od italské vlády získal titul Cavaliere di Gran Croge a ve Francii mu byl udělen řád Chevalier de la Légion d’honneur. Při ceremonii na ministerstvu kultury v Paříži prohlásil: „Cítím se báječně.“
Po jeho odchodu se do čela firmy dostali Maria Grazia Chiuriová a Pierpaolo Piccioli, kteří vedou podnik dodnes.
