Velká většina lidí stále ještě věří mýtu o tom, že pes zrakově rozlišuje jen bílou a černou barvu. Nejlepší přítel člověka vidí barevně, jen tak trochu jinak, než člověk. A protože všechno má svůj důvod, tak i v tomto případě by tu jeden byl – evoluce.

Zatímco člověk – proto, aby přežil – potřeboval od pradávna rozlišit nejrůznější barevné bobule i plodiny, pes byl odjakživa lovec a barva kořisti jej proto nikdy příliš nezajímala. Využíval totiž spíš schopnosti zachytit její pohyb na menší či velkou vzdálenost. Pojistkou úspěchu mu byly ještě i jeho další vyvinuté smysly, jako třeba výborný čich a sluch. Zatímco lidské oko má zrak trichromatický (má čípky tří typů) a vnímá často i ty nejjemnější barevné přechody i odstíny a celé široké spektrum barev, to psí si vystačí jen s rozlišováním žluté a modré. Ostatní barvy hafan vnímá jen jako jejich specifickou kombinaci.

Vyjma primátů má dichromatický zrak (čípky dvou typů) podobně jako pes i většina ostatních savců, kteří od sebe neodlišují červenou a zelenou. Tohle zrakové uzpůsobení vede k situacím, kdy chlupatý kamarád není často schopen najít v trávě jasně červený míček. A i když ho nakonec od trávy díky rozdílům v jeho kontrastu i jasu přeci jen identifikuje, může mu to trvat o dost déle, než člověku. Psí zrak má také schopnost registrovat obrazy rychleji než ten lidský. Pokud se proto pes dívá na starší televizory s nižší snímkovou frekvencí, než jakou mají moderní obrazovky, celkově obraz vnímá jako blikající film z 20. let minulého století.

Foto: profimedia