V Teheránu odmítala chodit se zahalenou hlavou a pořádala ilegální semináře, v Americe se úspěšná íránská exilová spisovatelka Azar Nafisi ostře vyhraňuje proti Donaldu Trumpovi. „Nejkrušnější časy nastávají, když jsme příliš v pohodě,“ varuje. 

Dá se vysvětlit čtenářská vášeň? 

Skvělá kniha je intenzivním prožitkem, je to, jako když se člověk zamiluje. Nevíte přesně, proč propadáte zrovna tomu muži, kterého navíc milujete pro samé špatné vlastnosti, ale v jednom okamžiku cítíte dole v páteři chvění – něco na dotyčném vás zajímá a objevováním jeho vlastně objevujete sebe. Tak funguje i svět literatury, svět představivosti. Je to intenzivní touha po vědění. Vladimir Nabokov studentům říkával: Zvědavost je nepoddajnost v ryzí podobě. Chcete rebelovat? Buďte zvědaví! Kdybychom nebyli zvědaví, v tomto světě bychom nepřežili.

Ve světě jste se proslavila autobiografickou knihou: Jak jsme v Teheránu četly Lolitu. Jak jste ji četly? 

Pokradmu. Když už jsem nemohla vyučovat na univerzitě, pořádala jsem pro studentky domácí semináře, kde jsme četly zakázanou literaturu. Lolitu, Paní Bovaryovou a další skvělé „podvratné“ knihy. Díky nim jsem si začala ostře uvědomovat, jak různé reality mění náš pohled na to, co čteme. A jak literatura mění naše chápání reality, v níž se pohybujeme.

V čem vám Lolita byla blízká? 

Nabokovova Lolita pro mě není jen příběhem pedofila zneužívajícího dvanáctiletou dívku. Je pro mě metaforou života v Íránu, kde ženám sebrali právo na vlastní budoucnost, podobně jako Humbert svou posedlostí připravil o budoucnost Lolitu. Když se člověk stane něčím posedlý, vidí jen sebe a své představy vnucuje ostatním. Ajatolláh Chomejní (strůjce islámské revoluce v Íránu v roce 1979, pozn. red.) měl představu, že všechny islámské ženy by měly vypadat stejně – zahalené, nenalíčené. Cítila jsem se podobně jak Lolita v románu, když jsem vyšla v Teheránu na ulici. Nebyla jsem sama sebou, ale někým, koho stvořil Chomejní.

Írán býval progresivní zemí, kde za šáha Pahlavího bylo zakázáno nosit závoj. Jak jste tu změnu mohli dopustit? 

Tehdejší šáh Rezá Pahlaví byl tyran, povstat proti němu bylo v pořádku. Špatné bylo, že nám bylo jedno, kdo přijde po něm, šlo nám jen o to zbavit se ho. Když chcete měnit režim, musíte nejprve měnit smýšlení lidí, jinak může na místo dosavadních tyranů nastoupit někdo mnohem horší. O tom jsme se přesvědčili na vlastní kůži! Klerici nám tehdy přišli směšní, nebrali jsme je vážně, stejně jako Američani nebrali vážně Donalda Trumpa. Svoboda je ovšem něco, co nelze vnímat jako samozřejmost. Za svobodu se člověk musí denně prát. Chomejní lhal, nejprve tvrdil, že ženy nebude omezovat. Pak začal zabíjet šáhovy lidi, po nich přišly na řadu právě ženy, menšiny, kultura… Tak to obvykle chodí. Co se pro ženy změnilo? Ženy byly režimem postiženy první. Okamžitě došlo ke změně zákona na ochranu rodiny – přitom Írán měl v té době jedny z nejprogresivnějších zákonů světa. Měli jsme dvě ženy na postu ministryň, moje matka byla v roce 1963 mezi prvními ženami, které se dostaly do íránského parlamentu.

Ženy byly pilotkami, policistkami i soudkyněmi… 

Islámská vláda však usoudila, že ženy jsou příliš slabé. Posunula legální věk k uzavření manželství pro ženy z osmnácti na devět let a zavedla něco, co do té doby v Íránu neexistovalo: trest ukamenování za nevěru a prostituci. Dnešní Íránka nedostane děti do své péče, a to ani tehdy, když jejich otec zemře. V tom případě jdou do péče jiného mužského člena širší rodiny. A u soudu platí svědectví ženy jen z poloviny, pokládají nás za pololidi! Smířily jste se s tím? Spousta z nás se začala bránit vlastními zbraněmi. Když jsem ještě žila v Íránu a učila na univerzitě, stále jsem se odmítala zahalovat. A začala si malovat rty růžovou rtěnkou. „Proč to děláš, proč je provokuješ?!“ ptali se mě mnozí. Odpovídala jsem, že to je můj vzkaz jim i sobě, že se nevzdávám. Nechat volný pramínek vlasů ven z šátku či nošení rtěnky se přitom rovnalo trestu osmdesáti šesti ran holí, roku ve vězení nebo pokutě. Nebála jste se represí? Když milion žen vyrazí do ulic se svými zbraněmi hromadného ničení v kabelce, nebudou je moci pozavírat všechny. Dodnes jsou každé ráno islámské milice konfrontovány se ženami, které symbolizují porážku vládní ideologie. A co tyto ženy udělaly z hidžábu! To je nádherně subverzivní! Podívejte se na íránské ženy a řeknete si – jsou úchvatné. Tak bojují s režimem. Tohle měl na mysli Václav Havel, když mluvil o moci bezmocných. Navíc děti revoluce jsou mnohem odvážnější než má generace. I potomci Chomejního a jeho nohsledů chtějí být jako zbytek světa, proto z Íránu utíkají. Chomejního vnučka žije třeba v Kanadě.

Nepřipadáte si jako v pasti? Kritizovat islám se poslední dobou ve světě nenosí… 

Mnozí lidé, zejména v akademických kruzích, mhouří oko nad islámskými praktikami, konstatujíce: „To je vaše kultura.“ Ano, s nadšením se necháváme ukamenovat k smrti ve jménu naší kultury! To myslíte vážně?! Pokud je naší kulturou tohle, a ne naši básníci, vědci či spisovatelé, pak kulturou Evropy je inkvizice, a ne svatý Tomáš Akvinský i svatý Augustýn, kulturou USA je otroctví, a nikoli Flannery O’Connor či Mark Twain, a kulturou Německa koncentrační tábory. Každá kultura, každý národ má něco, co provedl sobě nebo světu a za co se může stydět. Ale každý národ má právo na změnu. Proto byla pro svět důležitá vaše sametová revoluce. Volili jste při ní správné prostředky, jen doufám, že jste proto neusnuli na vavřínech.

Jak to myslíte? 

Když lidé příliš zpohodlní, zapomenou, jak těžké je mít svobodu. Jeden z nejvýznačnějších amerických spisovatelů, James Baldwin, mluví o tom, že většina lidí nechce být svobodná, chtějí se přizpůsobit. Přizpůsobivost je největší nepřítel každé společnosti. Chceme, aby nás ostatní nechali na pokoji, a ideologie nám ten komfort poskytují. Německý myslitel Theodor Adorno říká, že nejvyšší forma morálky je necítit se ve vlastním domově jako doma. Pokud jste příliš samolibí, máte-li pocit, že se vás netýká, co se děje kolem, stáváte se slepými. Dáváte přednost komfortu před okolní realitou. Krušné doby nastávají v okamžicích, kdy jsou lidé příliš v pohodě. A to se nyní děje v USA.

Ženy byly diskriminovány vždy. Ve Švýcarsku získaly volební právo až v roce 1971, v Lichtenštejnsku teprve roku 1984… 

Lidé měli vždycky hrůzu z toho, že by se jim mohl někdo vyrovnat, že by se měli s někým dělit o moc a že by je někdo mohl měnit. Oni nechtějí být měněni, a už vůbec ne ti, kteří jsou u moci. Ženy se staly takovými kanárky v dolech, měřítky, jimiž zjišťujeme úroveň svobody v dané společnosti. Tím, že se necháte zahnat do kouta a stanete se obětí, dáváte těm, kteří nad vámi mají vládu, ještě více moci. V Íránu muži nutí ženy, aby se zahalovaly údajně kvůli vlastní důstojnosti a ctnosti. Pardon, ale chlap, který se vzruší pohledem na uvolněný pramínek vlasů, by se měl léčit! Všechna ta nařízení jsou urážkou normálních mužů. Jsou projevem slabosti a strachu.

Spisovatelka Azar Nasifi.

Máte pocit, že i v západním světě muži se bojí žen? 

Podívejte se na Trumpa! Chlap v nejvyšší pozici na planetě sahá ženám do rozkroku, zastrašuje je, šikanuje a nadává jim proto, že je slaboch. Jemu nedochází, že tím, že bude ženy osahávat, neprokáže svou převahu, ale místo toho se stává jen opovrženíhodným, odpudivým vulgárním slabochem, který si nezaslouží, ani aby dělal v autobazaru, natož aby řídil zemi! Proto prohrála Hillary Clinton. Postavili se proti ní nejen republikáni, ale i mnoho demokratů, měli strach z její síly a postavení.

Polovina voličů jsou v USA ženy, jak je možné, že hlasovaly pro mizogyna na funkci prezidenta? 

Že se někdo stane obětí, neznamená, že se stane uvědomělým. Jednou z ošemetných věcí je ztráta paměti. Když nevidíte, co se děje kolem, můžete žít bez pocitu viny. Stačí klapky na očích. V Íránu nevidí, že se kolem nich dějí popravy, že jsou lidé zavíráni do vězení. Kdyby to viděli, musejí se k tomu nějak postavit, a ono je jednodušší zůstat sedět. I u vás spousta lidí nic nevidí. V Praze jsem se byla podívat na bubenečské nádraží, odkud bylo za protektorátu odvezeno do koncentračních táborů 50 tisíc Židů. Kráčeli tam v noci, aby je Češi nemuseli vidět. Po válce najednou byli pryč nejen Židé, ale i Němci a další menšiny. Sešli z očí, sešli z mysli, Češi mají dnes pocit, že jsou homogenním národem a že tomu tak bylo vždycky. Proti zapomínání je dobrý lék historie a literatura, která připomíná realitu za obzorem našeho vidění.

Měla jste štěstí na muže? Nebo jimi pohrdáte en bloc za útlak, jemuž vás vystavili? 

Ve společnosti musí dojít k nápravě různých skupin lidí. Když za svobodu bojovali američtí černoši, nedobrali se jí bez bělochů. Ani bez mužů byste nemohla žít ve zdravé společnosti. Já muže nezatratila, i když soužití s prvním manželem byla katastrofa. Sebe viním za to, že jsem se vdala za osla. Bylo mi sedmnáct let, otce, který byl primátorem Teheránu, šáhův režim uvrhl do vězení a život s matkou byl nesnesitelný. Jediní lidé, s nimiž jsem mohla mít kontakt, byly sestřenice kluka, za kterého jsem se provdala.

Výsledek? 

Příšerná zkušenost, i co se týče sexu – dnes bychom to nazvali znásilněním, tehdy se to tak nebralo. Omezoval mě, nesměla jsem pít alkohol ani kouřit. Začala jsem proti němu rebelovat, chtěla se rozvést, ale on se opíral o perské pořekadlo: žena vstupuje do mužova domu v bílém svatebním šatu a odchází z něj až v bílém pohřebním rubáši. Nakonec mu moje matka nabídla, že si může nechat mé svatební věno, na to slyšel. Na dlouhou dobu to pro mě byl traumatický zážitek, dlouho jsem se nechtěla znovu vdát. Můj současný manžel, s nímž jsem od roku 1977, není majetnický, nesnaží se mě omezovat. Základem dobrého vztahu je vzájemné přátelství a respekt, nemohla bych žít s mužem, který by tyto hodnoty nevyznával.

Máte nějakou oblíbenou knihu? 

Co se týče knih, jsem promiskuitní. Miluji jich spoustu různých a každou chvíli se objeví nová láska. Právě teď jsem zamilovaná do autora Jamese Baldwina. A jednou z mých největších životních lásek je Václav Havel. Byl pro mě úžasným vzorem, vždycky zůstal věrný psaní, nikdy nezradil umění. Nikdy nepatřil žádné ideologii, partaji ani dogmatu. Ale kdybych měla vypíchnout jediné dílo, tak je to Šeherezáda a Pohádky tisíce a jedné noci. Ta vyprávění čtenářům ukazují, jakou mají příběhy moc měnit věci kolem bez použití násilí.

Proč se totalitní režimy snaží potlačovat a přepisovat literaturu? 

Velcí tyrani se literatury bojí jako rivala. Tyrani jsou velcí pohádkáři, dokážou vybásnit jinou realitu. A v tom je konfrontuje a odhaluje literatura a historie. Slova jsou nebezpečná. Literatura nabízí alternativní úhel pohledu k tomu, co hlásají.

Kromě toho, že literaturu vyučujete na univerzitě, jste i úspěšná spisovatelka. Proč jste začala psát? 

Jeden z důvodů, proč píšeme, je ten, že si představujeme realitu takovou, jaká by měla být nebo jakou bychom ji chtěli mít. Jinak by byla nesnesitelná. Ale představivost utržená ze řetězu je také nebezpečná, to je důvod, proč se řada spisovatelů zblázní nebo se dají na pití. Často to bolí. Hodně skvělých knih vyvěrá ze strašných osobních prožitků. Problémem dneška je, že se lidé snaží bolesti vyhnout, ale před bolestí se neuteče, je součástí života. Záleží na tom, jak se k ní postavíte, ne jak od ní utečete.

Azar Nafisi (*1948)

Íránská exilová spisovatelka, dcera vězněného teheránského primátora Ahmeda Nafisiho a jedné z prvních íránských poslankyň Nezhat Nafisi.

V roce 1981 byla propuštěna z Teheránské univerzity, protože odmítala chodit zahalená, jak přikazovaly zákony po islámské revoluci roku 1979

V letech 1995 až 1997 pořádala v Teheránu tajné semináře, kde vyučovala zakázanou literaturu, v roce 1997 emigrovala do USA

Její román Jak jsme v Teheránu četly Lolitu (2003) se držel 117 týdnů na čelných místech žebříčku nejprodávanějších knih deníku New York Times, byl přeložen do 32 jazyků, získal několik literárních cen.

Foto: Robert Sedmík

Autorka: Radka Smejkalová