Málo herců uvede rok co rok velký film, v němž hrají hlavní roli… Ryan Gosling ano. Po roztančeném muzikálu La La Land a temné sci-fi Blade Runner 2049 se sedmatřicetiletý kanadský herec vrací ve velkolepém a intimním dramatu První člověk představuje astronauta Neila Armstronga, dobyvatele Měsíce. Goslingovy malé dcery si myslí, že vesmír dobývá ve skutečnosti…

Neil Armstrong říkal, že na něm není nic zvláštního, pouze okolnosti mu umožnily být prvním člověkem na Měsíci…

Jakmile jsem se dozvěděl, co je Měsíc, zjistil jsem, že po něm chodil někdo jménem Neil Armstrong. On byl synonymem pro Měsíc! Ale po přečtení knihy Jamese Hansena První člověk jsem si uvědomil, že jsem o něm věděl jen málo. Byl jsem překvapen, když jsem zjistil, jaké ztráty Neil a jeho manželka Janet zažili před a během těchto historických misí. Nemyslím, že jsem plně pochopil, jak nebezpečné jsou tyto mise, jak klaustrofobní a křehké byly moduly, jak primitivní byla ona technologie z pohledu dnešních standardů… Náš film je hlavně příběhem o oběti. O mnoho obětech.

Mačkal jste se v modelech křehkých letadel s ostatními herci i vy?

Pár hodin jsem tam poseděl. (smích) Když jsme točili akční, letové sekvence, byl na place vždycky k dispozici někdo, kdo se dané mise přímo zúčastnil. Pokud jsme například filmovali akci v experimentálním raketovém letounu X-15, jenž se v reálu dostal až na okraj vesmíru, přišel za námi Joe Engle, což je poslední žijící pilot tohoto stroje. Pamětníky jsme využívali kvůli historickým a faktickým detailům, nakonec nám ale posloužili i jinak. Před nimi nešlo fňukat, že už v kokpitu mezi záběry nechcete sedět. (smích) Vždyť oni toto reálně zažili!

Vašim dvěma dcerám, které máte s herečkou Evou Mendes, jsou nyní čtyři a dva roky. Vzal jste je na natáčení?

Jo, přišly na plac, když jsme točili start kosmické lodi. Měl jsem na sobě akorát oblek astronauta. Takže ano, mysleli si, že pracuji jako astronaut. Ta starší dokonce nedávno ukázala na Měsíc a řekla: „Tam pracuješ, že jo?“ (smích)

Chtěl byste letět na Měsíc?

Ne, na to jsem moc velký posera. (smích)

Loni jste si zahrál v horečně očekávaném pokračování Blade Runnera. Kolik vám bylo, když jste viděl původní film?

Bylo mi dvanáct a na videokazetě jsem ten film sledoval v domovském Ontariu. Ten snímek ve mně zůstal, protože se vymykal všemu, co jsem v té době viděl; hrdina se v něm stával padouchem a naopak. A najednou vyvstala otázka, co vůbec znamená být člověkem? Blade Runner se pro mě stal romantickou, melancholickou i děsuplnou vizí budoucnosti. Pro dvanáctiletého kluka celkem síla.

Na plátně byl vaším parťákem Harrison Ford, jenž ztvárnil hlavní roli v původním filmu.

Nejšílenější je, když si uvědomíte, že všechny ikonické momenty z vašich nejoblíbenějších filmů, jako jsou Indiana Jones nebo Star Wars, má na svědomí on. Řeknu k tomu jediné – běžně si myslím, že existuje tisíce způsobů, jak zahrát určitou scénu, ale pokud pracuju s Harrisonem, zjistím, že existuje jen jeden skvělý způsob, jak ji zahrát, a on na něj přišel přede mnou.

Zpíval jste někdy před natáčením muzikálu La La Land?

Můj strejda imitoval Elvise Presleyho, a když jsme byli se sestrou malí, vystupovali jsme někdy s ním. Pocházím z kanadského městečka, kde všichni muži z rodiny odjakživa pracovali v místní papírně, což byla pro malého kluka trochu nuda. Jednoho dne se k nám ale nastěhoval strýc v bílé kombinéze s obřím orlem na zádech a začal skvěle kopírovat Elvise. Byl prvním excelentním hercem, kterého jsem v životě potkal.

Měl úspěch?

Celá naše obrovská rodina chodila na jeho vystoupení v obchoďácích, kde to vypadalo, jako by přijel skutečný Elvis Presley! Když s tím strejda sekl, řekli jsme si, že nás tohle chytlo a chceme pokračovat. Čas byl, trpěl jsem poruchou pozornosti a neměl moc kamarádů. Objížděli jsme pak, co se dalo – svatby, pohřby, ale i módní přehlídky –, a za nějakých dvacet babek zpívali. Já většinou romantický cajdák, sestra něco z Malé mořské víly.

Matka vás učila doma, je to tak?

Se školou jsem měl od začátku problémy, nechápal jsem, co mi učitelé říkají. Postupně mě přesouvali i do specializovaných tříd, protože si se mnou nevěděli rady. Moc si na to nepamatuju, jenom mi vytanulo, jak hraju šachy s klukem, který pojídá figurky… V první třídě jsem také viděl v televizi Ramba, což mě zasáhlo natolik, že jsem do školy přinesl sadů nožů, které jsme měli doma na steaky. Umíte si představit, co z toho bylo za pozdvižení! Později jsem ještě začal tančit, takže jsem byl opravdu za toho divného. Matka mě pak raději učila doma, což bylo úžasné; ráno jsem se díval na Planetu opic, potom si kreslil a po obědě jsme se učili o historických bitvách.

Které další filmy jste v mládí sledoval?

Na žádné nezávislé nebo artové snímky jsem se nedíval, spíš na blockbustery. Ale cítil jsem, že příběhy lidí žijících kolem mě na plátně nevídám, že film jejich osudy nereflektuje. Ve své blízkosti jsem viděl, jak se ve všech těch strýčcích a tetičkách pere světlá i temná stránka, ale tak mnohovrstevnaté postavy jsem z kin neznal. Inspirující pro mě bylo později zjištění, že snímky, jejichž postavy připomínají reálné lidi, skutečně existují. A že můžu být jejich součástí.

Důležitou roli má v La La Landu Los Angeles. Je opravdu městem, které ničí sny?

Nevím, jestli z deziluze lze vinit město. Los Angeles je jako maják, který přitahuje snílky z celého světa. Jen málo lidem se ale sny o úspěchu v showbyznysu také splní. Továrna na sny přesto pořád jede na plný výkon.

Vám se sen ale splnil, ne?

Přišel jsem do Los Angeles dělat filmy, což se mi skutečně splnilo. Navíc je můžu natáčet s lidmi, kterých si nesmírně vážím. Nejsem nijak výjimečný, měl jsem opravdu velké štěstí. Je spousta stejně talentovaných lidí, kteří ale šanci nikdy nedostanou, i když si ji zaslouží…

Foto: Profimedia.cz, AFP, Lionsgate

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Napište svůj komentář
Vaše jméno