Pokud jste někdy navštívili Divadlo Kampa, herečku Petru Bílkovou jste přehlédnout nemohli. Je to totiž multitalent… Září jako herečka, zpěvačka a hudebnice, v dětských představeních i v těch pro dospělé, třeba v úžasné Edith Piaf.

Petro, typově jste prostě nepřehlédnutelná – pohybově, hudebně a samozřejmě herecky nadaná, na jevišti jste vždy vidět. Přesto hrajete chlapecké typy. Nemrzí vás to? Netoužila jste někdy po princeznách?

Tak po princeznách jsem tedy opravdu netoužila. Ani dřív ani teď. To, že hraju „chlapecké typy“ mě nemrzí, jsem prostě „chlapecký typ“. Je pravda, že v repertoáru těch rolí malých kluků už mám několik, ale myslím, že je to v pořádku. Já mám moc ráda děti, jejich myšlenkové pochody a vnímání světa, takže ponořit se do dětské (chlapecké) duše na jevišti mě baví. Je mi to určitým způsobem přirozené a je to velmi svobodný pocit, protože děti moc těch vnitřních zábran nemají, takže pak tak trochu „můžete cokoliv“. Je ale pravda, že jsem žena a určitě bych si chtěla zahrát taky nějakou zajímavou ženskou roli. Jen po tom netoužím nějak násilně – když to přijde, tak to přijde, když ne, přijde zase něco jiného. Snad.

Působíte neuvěřitelně vitálně a taky sportovně. Ladíte kondici nějakými sporty?

Dříve – „v mládí“ – jsem hodně sportovala, chodila jsem na sportovní školu se zaměřením na atletiku, celou střední školu jsem projezdila na in-line bruslích – ale pozor, nikoli po chodníčcích a cyklostezkách, ale s klukama ve skateparku. Dlouho jsem taky hrála volejbal atd… A dodnes miluju snowboard a samozřejmě snowparky. Jenže už se víc bojím o své zdraví, nemůžu si dovolit moc úrazů (lámat si prsty kvůli klavíru atp), a proto se trochu krotím. A vyhledávám mírnější aktivity. Mám už skoro deset let psa a denně strávím několik hodin chozením na procházkách. Když mám čas a sílu, jdu si i s ním zaběhat, protáhnu se, udělám pár kliků a je to. Ale hlavně se snažím si udržovat vnitřní aktivitu, aby tzv. „nezakrněla má duchovní mysl.“ A toto vše se pokouším hledat a vkládat do každodenního života. A navíc já mám velikou výhodu, že mě prostě spousta věcí baví, takže se v životě nenudím a to, co dělám mi dodává radost a sílu.

Narodila jste se v Opavě. Jaké máte vzpomínky na dětství? A kdy vás to začalo táhnout k divadlu?

Vzpomínky na dětství mám hezké, myslím, že mé dětství bylo naprosto v pořádku. Mám poměrně malou rodinu, každý jsme jiný, ale vzájemně se máme opravdu rádi. A vím, že jsme si dodnes jeden druhému oporou a toho si moc vážím. Náš kraj je specifický, svou náturou a nářečím… dneska je mi i inspirací pro tvorbu.

A moje cesta k divadlu? Tak to je trochu záhada. Nikdo z rodiny se uměním nijak nezabýval, mě dříve moc nebavilo číst, nechodila jsem do žádného dramatického kroužku, nerecitovala jsem básně a jako školní divák jsem v divadle spíš zlobila a rušila. No jo, puberta! Dneska bych sama pro sebe nechtěla hrát! Ale je pravda, že tam uvnitř ve mně cosi bylo. Vždy jsem v divadle koukala na herce, a říkala jsem si, jaké to asi je, stát tam na tom jevišti. A ona tahle vnitřní touha byla tak silná, že se jednoho dne prodrala ven. Ve čtvrtém ročníku gymnázia, když se podávaly přihlášky na vysokou školu, jsem se prostě zvedla a řekla – já chci zkusit herectví! Snad všechny jsem tím úplně překvapila – včetně mě samotné. Ale dnes tak nějak tuším, že to bylo (snad) správné překvapení se…

Hrajete raději pro děti nebo vám jsou bližší hudební večery v Salmovské kavárně pro dospělé?

Tak tohle asi nemůžu srovnávat. Ale vím, že jsem moc vděčná, že můžu dělat oboje. Díky tomu, že hraju na klavír a akordeon mám to štěstí, že můžu muzicírovat. S Markétou Burešovou děláme už téměř deset let večery šansonů a s Andrášem Poličem vystupujeme s autorskými písněmi jako duo Du-Chanson. S večerními vystoupeními – ať už hudebními nebo divadelními – je to těžší. V Praze se toho děje spoustu a je to prostě boj o diváka. A člověk to nesmí vzdát. Musí si hlídat svůj vnitřní záměr a být trpělivý a pracovitý. Tak to vnímám já. S pohádkami pro děti je to jednodušší z organizačního hlediska. Na pohádky se do divadla chodí víc, hrajeme dopolední představení pro školy, jezdíme na zájezdy. Prostě se to líp prodává. Ale to nic nemění na tom, že všechno by měl člověk dělat poctivě a se správným záměrem. A o to se snažím úplně stejně jako Ropušák Žbluňk nebo jako šansonová klavíristka. Je to jedno!

Z vašeho soukromí vím jen to, že jste milovnice psů. Prozradíte trochu víc, třeba jak relaxujete? Co děláte, když je třeba opravdu vypnout?

Ano, o pejskovi jsem už mluvila, je to prostě můj skvělý životní parťák, skvělý divadelní pes, prostě ten nejhodnější Lump na světě. A jak už jsem říkala, baví mě toho spousta a odpočinout si dokážu téměř u čehokoliv. Nejdůležitější pro mě je, když dokážu tzv. „vypnout hlavu“. Přestat myslet na to, že bych něco měla udělat, že něco musím, nestíhám atd. Když se tohle podaří, okamžitě odpočívám – a je úplně jedno, jestli zrovna snowboarduju nebo si na gauči čtu. Ale určitě bych chtěla zmínit jednu činnost, ke které jsem se dostala loni a která mě hodně pohltila – a to je dřevořezba. Začala jsem navštěvovat kurzy dřevořezby a to mě teda chytlo. Je to činnost, do které se dokážu naprosto ponořit a několik hodin šmirglovat miniaturní záhyb na kousku dřeva, ze kterého třeba za několik dalších hodin stane třeba náušnice. Jen se mi pak zase stane, že už jdu spát a nedokážu usnout, protože mi hlavou běhá, jak udělám tohle či tamto, a zda to stihnu vydlabat do příštího týdne a jakou barvou to pak namořím…. A to se musím zase okřiknout a říct si: Petro, klid, nezapomeň, že to děláš jako koníčka… Tak dobrou noc!

Máte nebo měla jste jako dítě nějaké vzory? Třeba ty herecké nebo hudební, kterým jste se chtěla vyrovnat?

Jako dítě pár vzorů bylo, ale to už konkrétně zmiňovat nebudu, protože už to třeba neplatí. Teď jsou herci, které mám ráda víc, některé jako herce, jiní jsou mi zase víc blízcí jako lidé. A taky se to časem mění. A je to i tím, že už mám na hraní nějaký svůj názor na základě svých zkušeností. Nesnažím se nikomu vyrovnat, ale jsem ráda, když potkám někoho, kdo mě inspiruje. A hlavně já miluju, když se v divadle zkouší. Beru to jako takový čas pro mě. Snažím se otevřít všechny možné ventily a nasávat a nabírat, co nejvíc to jde. Pracuju na tom, abych se s nikým nesrovnávala, protože to mě brzdí. Je a bude spousta lidí, kteří jsou prostě lepší – herecky, hudebně … Jediný, komu se chci vyrovnat, jsem já sama. Dělat věci, jak nejlíp umím, ale ne líp.

Já mám tak nějak ráda „obyčejné a opravdové“ lidi, kteří jsou svou obyčejností prostě neobyčejní. Často si vzpomenu na myšlenku, že na tom jevišti vždycky stojí jen člověk. A ten člověk může zahrát horšího, než je on sám, ale nikdy ne většího a lepšího, než je on sám. Proto se na sobě snažím pracovat hlavně lidsky a ono to na to jeviště pak určitě nějak prosákne. No, a kdybych se třeba v příštím životě narodila s hudebním talentem jako Nina Simone, nezlobila bych se.

V Divadle Kampa hrajete v mnoha představeních… které je vaše srdcovka?

Mou srdcovkou je Škola Malého stromu. Příběh, který hrajeme s Ivetou Duškovou už krásných 13 let. A co je o to krásnější, mám pocit, že tohle představení je pořád živé, pořád dýchá. Jedna paní, která si nás každý rok zve do svého divadla říká, že to má „jako očkování“. Mám to trochu taky tak. Indiánský svět a pravidla, kterými se řídí, jsou nesmírně inspirující pro náš „neindiánský život“. Mnoho z těch mouder se snažím aplikovat si pod kůži do svého života, pomáhá mi to. A když byla moje osmiletá neteř nakupovat se svou mámou a kamarádkou v Tescu, přišla na ně „náhodná kontrola“ u pokladny a ony musely vyložit celý obrovský nákup ven z tašek a ztvrdly u pokladny asi o půl hodiny navíc. A neteř, kterou tohle samozřejmě nebavilo, řekla: Kdyby tady byla Peťa, tak by vám řekla – Ber jenom tolik, kolik doopravdy potřebuješ. A tak to šířím do světa.

Ale ještě bych moc chtěla zmínit jednu věc: novou inscenaci, která měla premiéru letos v dubnu a jmenuje se Edith Piaf: Dnes nechci spát sama. Nazkoušely jsme ji s Vandou Hauserovou (hraje Edith) pod vedením právě Ivety Duškové a z tohoto počinu mám teda obrovskou radost. Jednak to téma, spojení hudby a divadla, neskutečně bohatý a lidsky bohatý život Edith … no prostě všechno. A musím říct, že mám pocit, že se nám to všechno povedlo tak nějak hezky zpracovat. Je tam obrovský prostor, který můžete hudebně i herecky naplňovat a z toho se tedy tetelím. A mimochodem – kromě rolí asi osmi mužů, tam hraji taky ženu – sestru Edit Momonku. No, prostě srdečně zvu!

… a když taky tak píšu odpovědi na tento rozhovor, zrovna mám na hlavě třpytivou korunku, protože si s neteří hrajeme na království. Tak jen nevím, jestli jsem s tou princeznou tak trochu nekecala.

V sobotu 15. 9. od 16hod je v Divadle Kampa Den otevřených dveří, kde můžete vidět ukázku nejen z představení Edith Piaf, ale i z dalších inscenací, které se v tomto rodinném divadle hrají. Celý den je program pro děti i dospělé zdarma. Více zde.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Napište svůj komentář
Vaše jméno