Před pár lety biatlon prakticky nikoho nezajímal, dnes ho sledují statisíce lidí, dokonce se hovoří o biatlonovém Naganu. Může za to jediná žena – půvabná zrzka, proslulá roztomilou roztržitostí a senzačními vítězstvími.

Dokáže se sportovkyně na vaší úrovni biatlonem zabezpečit na zbytek života?

To záleží na tom, jaké má člověk nároky, ale obecně bych řekla, že si lze během aktivní kariéry vydělat peníze na spoustu let, ale na celý život by to nestačilo. Nejsme hokejisti nebo fotbalisti, což je do jisté míry správně, protože podle mého není dobré, aby nedospělý člověk, který se teprve vyvíjí, vydělával nějaké velké peníze, protože by měl akorát manýry. Navíc biatlon není žádný zlatý důl, i když si spousta lidí myslí, že bereme sto padesát tisíc měsíčně. Ve skutečnosti máme úplně normální platy, které jsou srovnatelné s platy ve školství. A ten počet placených míst je hrozně omezený, takže se člověk musí hodně otáčet, aby se na jedno z nich dostal. A pak samozřejmě záleží na tom, který závodník má jaké sponzory, protože ti jsou jediným způsobem, jak se v tomhle sportu zabezpečit do budoucna.

Vás mají sponzoři rádi – do jaké míry k tomu přispívá i vaše roztomilá image roztržité závodnice, která si tu zapomene malorážku, jindy startovní číslo, příště si s někým vymění lyže?

To nevím, jestli je zrovna roztomilá image, ale je fakt, že si někdy přijdu jako taková česká Bridget Jones. Nedělám to naschvál – jak mám prostě víc úkolů najednou, tak nejsem schopná myslet na všechno. To mám odmalička, protože kromě toho, že jsem dyslektik a dysgrafik, tak mi taky byla diagnostikována porucha koncentrace. V dětství jsem se nedokázala soustředit delší dobu než dvacet minut. Pro mě bylo hrozně těžký vydržet celou hodinu sedět v lavici a poslouchat. Měla jsem kvůli tomu ve škole velké problémy. Trochu se to zlepšilo až někdy v páté třídě, ale mám to v sobě dodnes. A je to děsně potupný, protože když někde něco zapomenu, tak tím trpí všichni kolem mě, realizační tým, trenéři, ostatní závodnice… To je fakt děsný, když se v autě ozve: „Otočte to, Gabča zase něco zapomněla!“

A kvůli vašim legráckám, kdy spícímu trenérovi jednou nalakujete nehty na nohou a podruhé ho za bundu přišijete k posteli, se na vás nikdo nezlobí?

To, že mám ráda, když se dělá sranda, už asi ze svý povahy nikdy neodpářu. Ale zase když už člověk dělá takovýhle legrácky, tak pak musí být připravený udělat si legraci sám ze sebe. A v poslední době to vypadá tak, že si ostatní dělají víc srandu ze mě. Hlavně Michal Šlesingr si mě hodně dobírá. Zrovna tuhle říkal: „Ty máš dneska modrou bundu a modře nalakovaný nehty? Tak to se nebudeš moct převlíknout, protože žádná jiná by ti k těm nehtům neladila!“

Hodně si vás kolegové dobírají kvůli vzhledu?

Dřív si ze mě soupeřky dělaly srandu hodně, dneska koukám, že chodí na závody nalíčené a s nalakovanými nehty. Mám pocit, že o sebe začaly víc pečovat, takže jestli ženský biatlon trochu zkrásněl, tak na tom mám alespoň drobnou zásluhu. A na tom, že o sebe dbám já, má zase zásluhu moje máma. Odmalička mi vštěpovala do hlavy, že ženská má za všech okolností vypadat dobře, i když jde jenom s odpadky nebo do lesa na houby. Už jako dítěti mi česala culíčky, a dokonce mě oblékala tak, aby můj kabátek byl vždycky sladěný se školní taškou, kterých jsem z tohohle důvodu měla víc. A mně to zůstalo dodnes. Navíc jsem tváří jedné kosmetické firmy, takže já vlastně musím vždycky vypadat dobře, nic jiného mi nezbývá. A taky mám hezkýho a inteligentního muže, takže mu nesmím dělat ostudu. Každý přece ví, že když budete mít vedle sebe dvě jablka, tak si vždycky vyberete to hezčí.

A pak – já chci tuhle zemi reprezentovat nejen svými sportovními výsledky, ale i tím, jak vypadám. Třeba to některé ženy inspiruje.

V jakém smyslu?

V posledním čase mi píše spousta žen, že svou postavou neodpovídají konfekční velikosti číslo dvě. A mně vadí, že dnešní doba se snaží mladým holkám vsugerovat, že ta, která nemá velikost XS, není dost hezká. Řadě z nich to pak způsobuje psychické problémy, často na celý život. A já bych jim chtěla nějakým způsobem dodat sebevědomí. Vždyť ty modelky z titulních stránek časopisů mnohdy nejsou zdaleka tak hezké jako řada normálních holek, co jsou krev a mlíko. Já taky nejsem vyhublá a ani bych být nechtěla – jsem obyčejná ženská, která tvrdí, že nemá smysl si lámat hlavu kvůli postavě.

Říká se, že v biatlonu panují mezi soupeřkami až nezvykle kamarádské vztahy – jak je tomu v tomhle sportu s rivalitou?

Mými letošními největšími soupeřkami jsou asi Laura Dahlmeier a Kaisa Mäkäräinen, ale já fakt nemám pocit, že by mezi námi byla nějaká rivalita. Na závodech se spolu normálně bavíme a mimo sezonu spolu klidně zajdeme na kafe. Třeba když jsem se vdala, tak si ze mě dělala Kaisa legraci.

Jak?

Ptala se mě, jestli jsem řekla manželovi, že jsem si ho vzala čistě z praktických důvodů, abych ve svém jménu mohla změnit jediné písmeno a nemusela se učit celý nový podpis… Takhle to mezi námi funguje. Prostě se máme rády a přejeme si vzájemně úspěch – to naše objímání v cíli není nijak hrané. Možná to není ve sportu úplně běžné, ale mezi biatlonisty skutečně panuje dost pohodová atmosféra. Třeba je to tím, že jsme zvyklé trénovat, i když venku padají trakaře, takže jsme takoví lidi do nepohody. Navíc platí, že velká část lidského úspěchu spočívá v tom, když člověk umí opravdu upřímně přát druhým. To mi od dětství vštěpovali rodiče a já tomu celý život věřím – přej a bude ti přáno!

Jaký máte vztah ke zbraním?

I když vím, že malorážka je na nějakých tisíc metrů smrtelná zbraň, já ji jako zbraň moc nevnímám – pro mě je to především sportovní pomůcka. Vždyť nemá ani žádnou velkou ráži, má tak malinký zpětný chod, že člověku dá spíš pusu, než že by ho kopla. Nebojím se ani ostatních zbraní. Nedávno jsem si vyzkoušela střelbu z revolveru, samopalu a brokovnice. Byla to zajímavá zkušenost, ale ta naše malorážka mi úplně stačí.

Je pravdou, že jste ke střelbě z malorážky přivedla i svého manžela, bývalého badmintonistu Petra Koukala?

A natolik se do toho ponořil, že chodí střílet, ať je léto, nebo zima, což je skvělý, protože dřív si myslel, že biatlon je sport pro magory. A neříkám to proto, že je to můj manžel, ale já jsem snad v životě neviděla nikoho, kdo by byl na střelbu takhle talentovaný. Alespoň když porovnám svoje a Petrovy začátky, je to opravdu nebe a dudy.

Jak váš manžel snáší, že žije po boku nesrovnatelně úspěšnější sportovkyně?

Světská sláva, polní tráva, jak se říká, takže já nepovažuji za moc důležité, jestli mě lidi znají, nebo neznají, ale věřím, že pro toho druhého vedle mě to musí být dost těžké – obzvlášť pro chlapa, který má ego. Ale Petr je obrovská osobnost, která to dokáže zvládnout, o to víc před ním smekám a dneska už si ani nedovedu představit, že bych byla s někým jiným. Nehledě na to, že když jsme spolu sami, tak se na žádnou slávu nehraje. Jeden druhého si ceníme, a když Petr doma bouchne do stolu a řekne, že to bude takhle, tak to tak prostě bude, protože je to chlap. Petr je pro mě obrovská autorita a takového chlapa já vedle sebe potřebuju. Musím cítit, že v něm mámoporu. Ať už mám jakékoli pracovní výsledky, nejsem stroj, ale obyčejná křehká ženská, která někdy chce vyslyšet, utěšit, povzbudit, rozveselit nebo ochránit. Prostě mám úplně stejné potřeby jako kterákoli jiná ženská.

Údajně to byl právě váš manžel, kdo vás udržel u biatlonu, když se vám v sezoně po olympijských hrách v Soči příliš nedařilo…

To je fakt. Tehdy jsem měla děsnou krizi, protože jsem po olympiádě, odkud jsem přivezla dvě placky, měla tolik sponzorských povinností, že jsem ze všeho byla extrémně unavená. K tomu se přidaly nějaké zdravotní problémy a pocit, že ode mě všichni něco očekávají, že jsem se nakonec začala tak trápit, až jsem chtěla se závoděním skončit. A tehdy mi Petr dodal ten potřebný nadhled. Řekl mi, abych se neupínala jenom na výsledky, které jsou sice hezké, ale že o ně zas tak nejde, protože na světě jsou důležitější věci. Tehdy jsem byla mladá a upnutá jen na biatlon, takže jsem to moc nechápala, ale když si později táta procházel velkými zdravotními problémy, taky jsem se na všechno začala dívat jinak. A za tenhle nadhled hodně vděčím Petrovi.

V souvislosti s vaší loňskou svatbou se často řešilo, jestli nepřerušíte kariéru a nezaložíte rodinu – ostatně vaše soupeřka Darja Domračeva to přesně takhle udělala.

A dva měsíce po porodu už tady brázdí tratě – to naprosto nechápu, klobouk před ní dolů! Ale co mě se týká, tak bych s dítětem ještě ráda počkala až po olympijských hrách v příštím roce v Pchjongčchangu, ke kterým směřuje hodně mých myšlenek.

A vy jste přemýšlela, co budete dělat po skončení aktivní kariéry?

To je jedna z otázek, kterou si v poslední době kladu skoro denně. Ještě před dvěma lety jsem měla spoustu zájmů, jež se nějak dotýkaly umění, které jsem na střední škole studovala. Myslela jsem si, že až skončím se závoděním, tak na to nějak navážu, ale teď veškerý svůj čas věnuji výhradně sportu, takže nemám tušení, co budu v budoucnu dělat. Vždyť já jsem furt zavřená v biatlonovém akvárku. Ale byla bych ráda, kdyby to byla nějaká činnost, která vůbec není spjatá se sportem. Momentálně mě třeba láká otevřít si jednou nějakou pěknou a milou kavárnu…

Text: Honza Dědek

Foto: Karel Šanda, Robert Sedmík

Gabriela Koukalová *1. listopadu 1989 v Jablonci nad Nisou

– její matka je bývalá reprezentantka v běhu na lyžích a držitelka stříbrné medaile ze Zimních olympijských her 1984 v Sarajevu, otec je lyžař a trenér

– má čtyři nevlastní sourozence, její nejstarší bratr Karel je farář

– v dětství navštěvovala lidovou školu umění, kde studovala hru na klavír, posléze absolvovala Střední uměleckoprůmyslovou školu v Jablonci nad Nisou, obor propagační grafika, a následně i tamní vyšší odbornou školu, specializace ražená mince a medaile

– odmala se věnovala klasickému lyžování, v patnácti letech přešla k biatlonu; v sezoně 2008/2009 vyhrála jako členka českého štafetového týmu juniorské mistrovství světa v Kanadě

– v sezoně 2009/2010 reprezentovala Českou republiku na Zimních olympijských hrách 2010 ve Vancouveru v individuálním závodě, kde obsadila 60. místo

– na olympijských hrách 2014 získala dvě stříbrné medaile, na mistrovství světa 2015 získala zlato ve smíšené štafetě a stříbro ve vytrvalostním závodu, v sezoně 2015/2016 získala Světový pohár

– letos získala titul mistryně světa, ke kterému přidala pět triumfů ve Světovém poháru a dva malé glóby

– 13. května 2016 se v Panenském Týnci provdala za badmintonistu Petra Koukala

Sdílejte
Týdeník Instinkt

Společensko-reportážní týdeník, přinášející profilové a exkluzivní rozhovory, domácí i zahraniční reportáže, příběhy zajímavých a neobyčejných lidí.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Napište svůj komentář
Vaše jméno