Lemniskáta mě „pronásleduje“ už léta. Tedy nádherné papírenské výrobky, se kterými se potkávám na zajímavých akcích – jarmarcích i workshopech. Především jde ale o neziskovou organizaci, kterou stojí za to podpořit, kvůli kráse papíru i otevřenosti, srdečnosti a dobré náladě lidí s hendikepem i bez něj, kteří zde pracují.

Vlasta Urbanová.

O tom oslovit někoho z neziskové organizace Lemniskáta – život bez bariér, jsem přemýšlela už nějakou dobu, pak jsem na Facebooku viděla krásné Pavlíkovy kroniky. Dojal mě příběh a nadchly krásně provedené kroniky. A už jsem neváhala a kontaktovala Vlastu Urbanovou, která je ředitelkou Lemniskáty. Ta mě obratem pozvala na malou exkurzi a seznámení s Pavlíkem a ostatními, kteří v útulném prostoru na pražských Vinohradech pracují. Prošla jsem sluncem osvětleným dvorem domu a přenesla se do jiného světa. V Lemniskátě totiž máte pocit, že život jde žít bez stresu, že v práci může být příjemno. A to nemluvím o krásných sešitech, diářích, přáních a dalších věcech, které jsem si mohla prohlédnout. A protože jsem papírenský nadšenec, u prohlížení samozřejmě nezůstalo…

Samotnou Lemniskátu – život bez bariér vám lépe představí paní ředitelka. Já se chci jen přimluvit, abyste pomohli lidem s fyzickým nebo mentálním hendikepem, kteří zde pracují, třeba nákupem jejich krásných výrobků. Právě v téhle útulné papírenské dílně totiž našli smysl života… a to je přeci krásné, ne?!

Lemniskáta působí jako takový klidný přístav v rozbouřeném moři okolního světa. Jaký je každodenní život mezi papírem? Celý příběh Lemniskáty je taková krásná pohádka. Můžete nám ji v krátkosti vyprávět?

Lidé, kteří k nám do dílny přijdou, často mívají stejný pocit, jaký jste právě popsala. Něco na tom bude – v uličce mezi rušným náměstím I. P. Pavlova a o něco méně rušnějším Náměstím Míru skutečně působíme jako oáza klidu a dobré nálady. I když, samozřejmě ne vždy je tomu tak – máme také „své dny“. Přesto si troufám tvrdit, že je nám všem spolu dobře a máme se rádi, jakkoli obyčejně nebo naivně to může znít. A možná za to může trochu opravdu ten pohádkový začátek, na který se ptáte: u kořenů dílny nestojí záměr ega pomáhat a být užitečný. Lemniskáta je odpovědí na potřebu jedné maminky vytvořit pro svou dospívající handicapovanou dceru pracovní místo a výsledkem hledání Městské části Prahy 2 najít někoho, kdo by chráněnou dílnu naplnil obsahem a provozoval ji. Jinými slovy nejprve byla forma (potřeba a prostory) a pak teprve se hledal obsah. Obvykle to bývá naopak.

Kolik lidí v dílně pracuje a kolik z nich má nějaký hendikep?

V dílně pracuje k dnešnímu dni patnáct lidí s různými typy znevýhodnění: máme tu mladou ženu s Downovým syndromem, jednoho vozíčkáře, dva mladé muže po dětské mozkové obrně, mladíka s poškozenou motorikou po těžké dopravní nehodně v dětství, lidi, kteří v minulosti nezvládli kamarádství s drogou včetně alkoholu, ale i muže a ženy s depresemi, schizofrenií, epilepsií nebo s mentální retardací. Všichni, kromě pěti asistentů, administrativní pracovnice a ředitelky nějaké znevýhodnění mají. Přesto jsou to všechno krásné bytosti, které sice potřebují v jistém ohledu pomoci, na druhou stranu se od nich ale máme stále co učit.

Vaše papírenské produkty jsou nádherné,. Co všechno vyrábíte a kdo dělá návrhy – třeba na obálky sešitů?

Máme opravdu velkou radost z toho, jaké se nám daří vytvářet produkty. Vedle sešitů pro školy, především waldorfského typu, vyrábíme notýsky, sešity, bloky, kreativní deníky, alba, kroniky, přáníčka, kroužkové bloky, desky, ale třeba i svatební knihy. Některé produkty vznikají podle přání zákazníků, jiné vymýšlíme sami. Výtvarné návrhy pak přicházejí především od vedoucí výtvarné dílny Andrejky, od našeho šikovného a talentovaného zaměstnance Jakuba a naší kreativní podpory Ivanky, která přichází se stále novými řešeními desek a vazeb. No a část designu je i dílem spřátelených umělců – spolupracuje s námi třeba jihočeská výtvarnice Jana Nachlingerová, fotografové Jarka Novotná a Jindra Štreit nebo designérka Anna Mastníková.

Vím, že výrobky Lemniskáty si můžeme koupit na vašem webu www.lemniskata.cz, na různých trzích, waldorfském jarmarku… Ale chybí vám místo, kde byste mohli prodávat stabilně – nějaký obchod, který by vám dal větší prostor. Třeba budete mít štěstí a někoho díky tomuto článku najdete… Co tedy Lemniskáta aktuálně potřebuje?

Stále prodejní místo by bylo skvělé – to je něco, o čem jsme si už konečně dovolili snít a přát si to. Takže ano, třeba se najde nějaký altruista a nabídne prostor, pro který nemá využití – jakkoli to v Praze zní naivně. Věřím tomu, že když nebudeme tomuto přání překážet skepsí a pocitem, že to není možné, může se stát zázrak… A my v dílně víme jistě, že zázraky se dějí. Když k nám nastoupí do pracovního poměru člověk, který má v papírech napsáno, že je nezaměstnatelný a nebezpečně agresivní, a po roce – dvou se změní v poměrně přátelského člověka s poměrně slušnou docházkou do práce, který občas pro ostatní něco upeče, to tedy opravdu považuji za zázrak.

To, co by nám pomohlo nejvíce, je samozřejmě zájem lidí o naše produkty. Jsme dnes schopni vyrobit i luxusní a reprezentativní předměty pro firmy třeba v rámci náhradního plnění. Těší nás, když nás někdo může podpořit finančně. Naším přáním by bylo jít cestou podpůrné sítě tvořené našimi kamarády, kteří by pravidelně posílali třeba jen symbolickou částku, ale zato by se spolu s námi zajímali o naše bytí a usilování, trávili by s námi občas nějaký čas, přišli na naši benefici, kterou chystáme právě i pro ty, kdo na nás myslí.

Líbí se mi vaše projekty Boříme bariéry pro děti nebo ekologický program na zpracování papíru. Řekněte nám o nich víc, prosím.

Naším hlavním výrobním materiálem je papír a ten se tradičně vyrábí ze dřeva. Čili na něj padají stromy. Usilujeme tedy o to, aby naše ekologická stopa byla co nejmenší. Program „Boříme bariéry“ primárně vedl k tomu, co hlásá jeho název – aby padaly bariéry mezi lidmi s handicapem a lidmi, kteří ho nemají nebo o něm nevědí. V rámci tohoto projektu k nám přicházejí školní třídy, aby s našimi zaměstnanci společně vyrobily svůj vlastní sešit. Přitom si povídáme o přírodě, stromech a o lese, který tu není jen pro nás, ale i pro další živé tvory. A abychom celý koloběh poctivě uzavřeli, začali jsme poslední tři roky těmto třídám nabízet i možnost vysadit si za papír, který u nás děti během exkurze spotřebovaly, svůj vlastní strom. Už jsme takto společně vysadili dvacet stromů v parku na Folimance a v Riegrových sadech. Další sázení se chystá i mimo Prahu.

Další cestou je, že se snažíme maximálně zpracovávat veškerý papír – nedaří se to beze zbytku, a tak to, co nedokážeme spotřebovat, aspoň recyklujeme.

Poslední možností je, že se snažíme vyrábět i z netradičních surovin – z bavlny, lnu, sisalu, morušového lýka, ale třeba i z rozemletých džínsů nebo ze sloního trusu. Právě teď chystáme předvánoční kolekci z takových materiálů, které pro nás připravuje zdislavská rodinná manufaktura Papyrea.

A teď ošemetné téma – peníze. Musí být těžké udržet projekt, jakým Lemniskáta je. Může vás vůbec všechny práce v papírně uživit?

Přestože vyrábíme, máme svou podstatou blíž k neziskovému sektoru než k tomu výrobnímu. Lidi u nás pracují maximálně pět hodin denně za odpovídající část minimální mzdy, asistenti a ředitelka jsou se svými platy hluboko, velmi hluboko pod průměrem. Významně nás podporuje Městská část Prahy 2, máme příspěvky z úřadu práce – přesto to nestačí. Zvyšujeme výrobu a rozšiřujeme sortiment, ale všechno je ruční práce, která – jak známo – nemůže být nikdy v případě chráněné dílny odpovídajícím způsobem zaplacená. Máme několik drobných podporovatelů, dáváme žádosti spíš o menší a administrativně méně náročné granty, pořádáme benefici na naši podporu. Tak se nám daří fungovat už sedmým nebo osmým rokem. Takže dobrý. Rádi bychom ale dali našim lidem víc peněz, mnozí z nich nemůžou opustit rodinu, i kdyby mohli a chtěli, protože by se neuživili a samozřejmě se to týká i platů asistentů a ostatních.

Je opravdu zajímavé, že když člověk zavře dveře domu na rušné ulici v centru Prahy a projde do vašeho prostoru, jako by byl v jiném světě. Všichni působíte spokojeně. Jak se sejde takový tým lidí? A jak jste se vy dostala k ředitelování?

Věřím tomu, že se všichni, každý svým způsobem, podílíme na atmosféře, kterou jste popsala. Není to vždycky tak růžové, je za tím spousta práce, i té nepovedené, protože i z chyb se učíme jak dál. Bez dlouhého řečnění se dá ale asi říct, že se snažíme o vzájemný respekt a chápání jeden druhého. Všichni jsme si v životě něčím prošli a víme, že svět není černobílý. Učíme se – a to slovo bych podtrhla, protože jde opravdu o proces, ve kterém je třeba být bdělý a pokorný, a to se ne vždy daří – nesoudit a nebrat si věci osobně. Pomáhá nám v tom i supervize, pro kterou jsme se rozhodli, aby byla komunikace ještě bezpečnější a otevřenější. Cvičíme se v umění sebereflexe, v umění bezpodmínečné lásky – a to je na celý život.

Osobně jsem se ředitelování nějakou dobu bránila – baví mě práce s lidmi i přímo výroba na dílně, nechtěla jsem rozhodovat a hlavně papírovat. Protože ale u nás je rozhodování beztak kolektivní – o většině věcí se společně radíme – a protože mám kolem sebe moudré lidi ochotné na sobě pracovat a hlavně schopné mít rád, jsem nakonec za tu zvednutou hozenou rukavici ráda. Dokonce jsem pochopila, že i tu administrativu nemůžu od sebe tak odstrkovat, když chci lépe porozumět celému mechanismu dílny. Ze všeho nejvíc mě ale těší, že si dnes a denně potvrzuji své přesvědčení, že když si dovolíme mít rádi  a být milováni, můžeme si i tady na Zemi připadat jako v ráji. A taky se sluší říci, že mě nesmírně podporuje můj skvělý muž Honza.

Foto: archiv Leminiskáta