Britská herečka se před kamerou vydává tak často do historie, že by se jí mohlo přezdívat královna korzetů. Osudová spjatost s onou složkou garderoby Keiře Knightley nevadí, náměty z minulosti jí skýtají pestrou škálu hrdinek, tu u současných námětů postrádá.

Filmem Colette jste se rozloučila s Karibikem, piráty i špiony a přenesla se do doby pařížské bohémy, emancipačního hnutí a vášní klasického střihu. Do minulosti, kde jste jako doma. Co jste před natáčením věděla o autorce, již hrajete?

Přiznám, že toho moc nebylo. Znala jsem muzikál Gigi, který vznikl podle její předlohy. Všechno vynahrazovala moje máma – spisovatelka, která je Colette posedlá. Četla její romány a považuje ji za jeden ze zásadních faktorů, jež ovlivnily její vlastní psaní. Takže odvahu jsem nepotřebovala, tu mi dodávala matka. Jak se dozvěděla, že mám Colette hrát, byla u vytržení a pořád mě pobízela: „Jdi do toho!“ Dala mi přečíst Zlatíčko a Zlatíčkův konec, a ač se mi ty knihy líbily, cítila jsem, že nestačí.

O autorce jste nevěděla vše…

Nevěděla jsem o jejím vztahu s Willym (první spisovatelčin manžel, pozn. red.), jak zneužíval jejího talentu a proslavil se na její úkor, protože podepisoval Colettiny úspěšné romány svým jménem s tím, že jako žena by neprorazila. To jsem se dozvěděla, až když jsem dostala scénář. A zbystřila jsem: „Safra, zajímavá ženská.“ Od té chvíle jsem se na film začala těšit a dnes jsem vděčná, že jsem v něm mohla hrát.

Ovlivnila četba Colettiných knih přístup k filmové postavě?

Jistě. Přečetla jsem pak i další a její postavu formovala na základě románů o Claudine. Jsou v podstatě autobiografické, i když autorskou licencí si realitu přikrášlila. Ty knihy mi poskytly průhled do jejího uvažování a duše.

Hrála jste průkopnici. To se nestává denně.

Sidonie-Gabrielle Colette byla fascinující žena, která si v průběhu života uvědomuje, že má na víc, než jí okolí umožňuje, a jde si za tím. Odmítá trpně mlčet, bere si slovo a začíná si uspořádávat život podle vlastních představ a potřeb. Už intimní scéna hned ze začátku! Z dnešního hlediska nic převratného, mimomanželský sex. Ale když si člověk uvědomí dobový kontext, ocení odvahu, s níž si to Colette užila ve stáji… Něco z ní se při natáčení přeneslo do mě. Najednou jsem si připadala, jako bych díky ní povyrostla. Byla to vzdorná individualita, takovou roli hrát je radost. A je v ní závažné poselství i pro dnešek.

Colette se živila jeden čas vystupováním ve varieté a byla vyzývavá, i co se oblékání týče. To je pro herečku rozkoš, ne?

Zamilovala jsem si jeden živůtek; měl na sobě něco jako pírka. Jak jsem ho viděla, hned jsem věděla, že to je ono. Colette byla podle svědectví dost chlapecká, což je v kostýmním filmu svízelné, protože garderoba nevynikne, jak by mohla a měla. Ale vymysleli jsme jiné triky. Například oproti ostatním ženám ve snímku nenosím korzet. Dopřálo mi to vedle nich uvolněnost, lepší pohyb, nemusela jsem se cítit svázaná a nemusela stát jako svíce. Dobré kostýmy dokážou ve filmu umocnit pocit autenticity, v Colette o to silnější, že šlo o originály.

O originály? Nerozumím.

Nefalšované originály. Kostýmy pro ten snímek se nešily na zakázku, šlo o skutečné dobové dochované oblečení. Na jednu stranu si tu sice pochvaluji, že mě nesvazoval korzet, ale zase jsem se v některých kostýmech necítila úplně svá, ne všechny mi padly. Ale posílily autenticitu. Ten pocit, že mám na sobě tkaný kus historie, mi pomohl. Představivost pracovala na plné obrátky: kdo ho nosil přede mnou, kdo udělal ten flek…

Stalo se vám něco podobného jako Colette? Že si někdo připsal na svůj účet úspěch, o který jste se zasloužila vy?

Filmový průmysl je založen na kolektivní práci, úspěch snímku nebo jen výrazný herecký výkon jsou výsledkem spolupráce. Ano, stává se mi občas, že přijdu s nápadem a nenajde odezvu; za pár vteřin totéž nadhodí nějaký muž a všichni jsou z toho unešení. To zažívají ženy v leckterém oboru a nevyhnulo se to ani mně. U hereček přichází ještě specifická věc: nahlíží se na ně často jako na múzy, jež mají na režiséry magický vliv, a oni je utvářejí do vysněné podoby. Přišlo mi to vždy legrační, protože všechno nasvědčuje tomu, že tvorba filmu je spolupráce, dialog… Shrnu odpověď: nikdy jsem neměla pocit trpkosti, že by mi někdo upřel nebo zcizil mou zásluhu.

Agent ví, že se má poohlížet po historických filmech. I za cenu toho, že vás opět nacpou do korzetu. Či ne? Dost korzetů?

Vždyť já vypadám v historickém kostýmu úžasně! Tak klidně další korzety, sem s nimi! Ale vážně… Mám pro historické filmy slabost, proč bych to v sobě potlačovala? Vždycky když mi nabídnou další, v prvním popudu se začnu bránit: „Ne, vážně ne, další historický film dělat nechci!“ Pak se mi to rozleží, uvědomím si, jak je mi při natáčení takových snímků fajn, že mi nadělily nejlepší postavy, a kývnu. Až někdo přinese stejně zajímavou hrdinku, jako ty historické, ale bude nosit minisukni, budu nejšťastnější herečka na světě. Do té doby se smířím s korzety. Ostatně už jsem se je naučila nosit a našla trik, jak korzet šidit, už mi starosti nedělají.

Když jste narazila na poučku své matky – holčičího křiku a řevu jste si za poslední tři roky asi dost užila, nemám pravdu?

Myslíte malou? To máte pravdu. Už je větší, tolik nevyvádí, ovšem práce je s ní až nad hlavu. Ale je úžasná. Mimochodem, natáčení Colette jsme posunuli o rok právě kvůli ní. Film se měl začít točit před dvěma lety, jenže to jí byl rok a zdálo se, že nepotřebuje spát, dávala mi tím zabrat. V takové situaci bych náročnou roli nezvládla. Počkali jsme tedy. Ne že by teď Edie spala lépe, ale už jsem si zvykla.

Je ve věku, kdy ji můžete brát do studia?

Zrovna při natáčení Colette jsem ji měla čas od času s sebou. Mám ale štěstí, že si můžu dovolit chůvu, která jezdí s námi, když je třeba, a mám jistotu, že je Edie v dobrých rukou. Ještě větší štěstí mám na manžela, jenž v podstatě obětoval kariéru, abych mohla točit a my fungovali jako rodina, provází mě leckam, kam mě odvelí pracovní povinnost. A když nemůže muž, vstupuje do hry babička, moje máma. Ne nadarmo se říká, že k výchově dítěte je zapotřebí soustředěného úsilí celé vesnice, což se dá asi vztáhnout i na situaci, kdy si matka usmyslí, že chce pracovat.

Manžel je muzikant, viďte?

Ano. Proč se ptáte?

Napadlo mě, jestli vám poté, kdy viděl váš film Love song, nenabídl spolupráci na desce.

Bože můj, ne! A i kdyby nabídl, nepřijala bych, protože jeho kapele se vede dobře i beze mě. Jen ať tak pokračuje dál.

Jaké je vystupovat před živým publikem? Pro vašeho manžela denní chléb, ale vy jste to zažila poprvé, navíc filmově režírované. Bylo to…

Strašné. Šla z toho na mě hrůza. Napadají vás divné myšlenky, které nejspíš souvisejí s egem: jak na ty lidi působím? Nevypadám jako pitomec? Možná je to zdravý pocit. Kdyby člověku nezáleželo na tom, co si o něm druzí myslí, mohl by z něho vyrůst psychopat.

Věnujete se zpěvu dlouho?

Kdepak! Já zpívala poprvé až v tom filmu. Přesněji – týden před začátkem natáčení, kdy jsem ve studiu nazpívala písničku. V Love song jsem měla i další premiéru. Prvně v životě jsem improvizovala. Parádně mě vypekl režisér, který mi pár dnů před natáčením oznámil, že budeme hlavně improvizovat…

Na hodiny zpěvu jste před natáčením nechodila?

Proběhly tři. Hlavně aby se určilo, jaký mám hlasový rozsah. Zjistilo se, že bych měla písně z filmu zvládnout, a pak jsme trochu pracovali s posazením hlasu. Nic víc.

Nikdy jste si nezpívala ani ve sprše?

Ale ano… Ve sprše si s radostí zpívám, co mě napadne. Jenže tam si neuvědomuji, že zpívám. Pět před publikem je rozdíl.

Love song vypráví o problémech, jež mohou stihnout vztah, v němž jsou oba partneři populární. Našla jste paralely se sebou?

Snímek vypráví spíše příběh vztahu, ve kterém jeden partner začne být výrazně úspěšnější než druhý. Myslím, že to může postihnout kohokoli, nejen tvůrčí profese. Prostě se stane, že jednoho z dvojice potká enormní úspěch, a to může vztah ovlivnit. Těžko se vypořádáváte s tím, když se život vašeho protějšku náhle začne sunout jiným směrem.

Což manželství s Jamesem Rightonem nehrozí; je harmonický vztah pro člověka v tvůrčí profesi zásadnější než pro jiné?

Ano, ale nemusí to platit vždy. I rozchod a smutek, který následuje, může umělecky dost dát. Jindy čerpáte inspiraci z opačné situace. Neřekla bych, že je jedno lepší než druhé. Dokážu si představit, že pro spisovatele, jenž chce psát o temných stránkách duše, je přínosné, když se topí v depresích. Mimochodem, můj známý měl téma diplomky vztah mezi uměním a melancholií; dospěl k závěru, že mezi uměním a melancholií neexistuje spojitost.

Jste suverénní a temperamentní, jak působíte, nebo je to maska, pod níž se skrývá přecitlivělý, zranitelný jedinec?

Jsem citlivá, až to hezké není. Zajímavé je, že ač v herecké branži působím už nějaký pátek, jsou věci, které mi dnes dokážou ublížit stejně, jako když jsem byla vyjukaná začátečnice. Když mi někdo uštědří ránu, mám tendenci se stáhnout, ale hned nato se snažím postupovat usilovněji vpřed. Taky jsem líné stvoření a nejpodivnější na tom je, že mě moje lenost děsí. S ohromnou chutí lenoším, nic nedělám, odkládám kdeco na později a mám co dělat, abych to v sobě potlačila, když je třeba, a nepropadla tomu. Nevíte, co bych dala za to, kdybych měla něco jako poruchu pozornosti s hyperaktivitou.

Nerouhejte se…

Opravdu. Jednou jsem měla možnost se s takovým člověkem poznat a byla jsem ohromená, co dělá, s jakou energií se pouští do všeho nového. To bych taky chtěla, říkala jsem si. Cítím, jak moc musím být vděčná za to, že jsem žádaná a že se mnou druzí chtějí pracovat, i když to zpočátku zavinila jen hezká tvář. Cítím odpovědnost, že bych měla dřít naplno a snažit se o nejlepší výsledek. Jinak to nemá smysl, podlehnout sebeuspokojení mě neláká.

Interview
Více zajímavých rozhovorů s českými a zahraničními osobnostmi najdete v časopise Interview.

Autor: Roman Lipčík

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Napište svůj komentář
Vaše jméno