Improvizace je jednou z technik, které pomáhají rozvíjet schopnosti komunikace a argumentace. Od využití při rozvoji divadelních herců a improvizačních hráčů, se dostala již i do firemního prostředí a začala být využívána jako nástroj osobního rozvoje.

Své o tom, jak rozsáhlé využití improvizace má, ví Michaela Puchalková – zakladatelka prvního českého improvizačního týmu pra.l.i.ny., se kterou jsem se sešla, aby vám osvětlila možnosti, které improvizace nabízí.

Jak jste se vy sama vlastně k improvizaci dostala?

To první setkání s improvizací a na co vlastně nikdy v životě nezapomenu bylo ve Francii, kde jsem tehdy žila a mimo jiné chodila do místního divadelního kroužku. Zrovna jsme připravovali Shakespeara. No a na jedné takové naší zkoušce jsme během přestávky slyšeli z vedlejší místnosti  hlasité výbuchy smíchu. To nás zaujalo. S kamarádkou jsme šly na průzkum. S velkým překvapením  jsme pak poprvé sledovaly trénující improvizátory. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že za tou radostí stojí improvizace. My sami jsme hráli klasiku, museli se učit náročným textům a atmosféra byla spíše vážná. Ta radost z „vedlejška“ se nedala ignorovat. Uběhlo pár týdnÅ ¯ a už jsme do improvizační skupiny patřily i my dvě.

Zajímavé. A co následovalo poté?

Ten první dojem z improvizace, to byla pro mě velká úleva, humor a lehkost. Když jsem do toho začala nahlížet hlouběji, tak mě tam začalo bavit úplně všechno. Možná i proto, že to bylo tak nové a nepoznané. Ale znovu, byla tam lehkost a radost a začínala jsem tam vidět neuvěřitelné poklady, které začaly vyplouvat nejvíce na povrch po návratu do Čech, kdy jsem začala sama vést první českou impro skupinu. Ve Francii jsem se nechala více nést a nasávala vše do maxima. Díky improvizačním  hrám a principům vznikaly zajímavé neuvěřitelné příběhy, byli jsme parta lidí, tým, protože ten nejzákladnější princip improvizace je spolupráce, bez ní to nefunguje. I proto má, nyní  takový přesah do učitelských a dětských  skupin ve školách a zvláště do firemního prostředí, do pracovních týmů. Dám vám příklad. Když my dvě se nyní na sebe nenapojíme, tak budeme hůř  spolupracovat, nebudeme  v přítomnosti. A když je v improvizační skupině 10 lidí, kteří o sobě nevědí a nenapojí se, tak nemůže vzniknout nic společného, nic nového. Proto jsem vlastně improvizační skupiny přivezla do Čech, chtěla jsem v tom všem po návratu z Francie pokračovat.

Který rok to byl?

Rok 2000. Veškeré informace jsem měla načerpané v sobě, z roční zkušenosti v Marseilleském  týmu La L.I.PHO. Čerpala jsem hlavně ze své zkušenosti. Přivezla jsem jen nakopírovaných pár dokumentů, na netu toho ještě tehdy moc nebylo. Na univerzitě, kde jsem studovala, jsem pak oslovila pár spolužáků, kteří hráli divadlo. Vyprávěla jsem jim o týmové improvizaci, pravidlech, faulech.  Nedokázali si to představit. Museli jsme to vyzkoušet. Chytlo nás to, a po prvním  tréninku, vznikla první skupina. Pojmenovali jsme  se PRA.L.l.NY – převzali jsme z Francie tvorbu názvů týmů v podobě akronymu: PRAžská Lliga v Improvizaci NYní.

Pak jste tedy založila svoji školu improvizace?

Školu improvizace založili kolegové a existuje posledních několik let. Já jsem tehdy spoluzakládala společenství improvizačních týmů, improvizační ligu. Jezdila jsem dělat víkendové workshopy do různých měst. Dnes mají kamarádi v Ostravě dokonce už první kamenné impro divadlo. Impro zápasy, které jsem sem tehdy přivezla a jsou jen jednou z mnoha improvizačních forem, které můžete dnes u nás i ve světě vidět,  spočívá v tom, že se potkají dvě skupiny –  dva impro týmy. Je to vlastně forma společné hry. Každý tým má obvykle své jméno. Například Praliny, O2Z (Odvaz), Řeknivěž!, Vyšíváme s Martou a další (smích). V týmech je stejný počet hráčů, třeba 5 na 5 . Domluvíte se jaké hry se budou hrát, jaké kategorie. Na jevišti pak uvidíte slet krátkých improvizačních her na divácká témata, hlavního rozhodčího, případně dva pomocné rozhodčí a konferenciéra, který provází celé představení a komunikuje s publikem. Diváci po každé improvizaci, která trvá od 30 vteřin do třeba 5ti minut, hlasují. Rozhodčí píská fauly, které jsou vlastně takové komunikační kotvy:. „Ber do hry, co ti kolega nahrává“, „Respektuj postavu/status poslouchejte se“, „Nech partnera zazářit“. „Vyhni se klišé“. „Buď čitelný/srozumitelný“. Jsou to vlastně zpětné vazby. A pomáhá to té hře, tvorbě příběhu. Rozhodčí je improvizátor v roli a má za úkol sledovat, aby hra byla férová. Upozorňuje na reakce ostatních, které nepodporují společnou improvizaci. Je to stále jenom hra a je moc fajn být její součástí.

A jak improvizaci můžou využít lidé z manažerského prostředí? K čemu ji potřebují v pracovním procesu?

Podle mých zkušenosti potřebují zažít skutečnou pozornost, přítomnost, propojení s druhými, umění vzít partnerův návrh do hry, stejně jako schopnost pracovat s chybou a navázat na ni. Umění vyjednávat a schopnost společně tvořit a spolupracovat. Improvizace umí v řádu hodin v týmu  lidí, kteří se neznají nebo si moc nevěří, v týmu sólistů,  vnést do prostoru silnou atmosféru bezpečí. Pak se rozehrávají malé mikrohry, kdy je potřeba spoléhat jeden na druhého. Patří tam přijetí a humor, v žádném případě zesměšňování nebo ironie. Princip Ano, a… místo Ano, ale…. Cílem není být vtipný ani originální. Vtip, humor a pohotovost je pouze vedlejší efekt napojení. Když se budete soustředit na nápad, tak  se obvykle odpojíte od sebe. Když se odpojíte, tak jste na to  sama a princip improvizace není o osamocení. Vždy tam máte partnera, partu, která vás podrží. Další princip je nechat vše proudit a svést se na vlně improvizace, uvolnit se a napojit na to, co vzniká. V  korporaci, v týmu se potom prohlubují vztahy, lidi jsou si mnohem bližší, spolupracují mezi sebou jinak. Jsou na sebe napojeni. Naslouchají si. Zažívají pocit sounáležitosti „Vy podržíte mě, já podržím vás“. Někdy dokonce bezpodmínečné přijetí.

Když se však vrátíme do základních týmů improvizačních skupin. Co o sobě říkají samotní účastníci, ti kteří procesem improvizace procházejí.

Již po několikatýdenních trénincích o sobě někteří začínají říkat: “ Já si teď mnohem víc všímám co mi kdo říká a jak mi to říká.  Jsem si jistější v rozhovoru. Uvolněnější. Jsem radostnější. Je mi lépe v situacích ve kterých jsem se dříve necítil komfortně. Jsem odvážnější. Mnohem více si věřím“. Na kurzy improvizace chodí různé věkové kategorie, manželské páry, sourozenci, rodiče a děti. Nejpočetnější skupinou jsou teď  na mých kurzech lidé okolo 30ti- 40ti let. Co vím, nejstarší účastnici je nyní přes 70 let a ta improvizuje ve Frýdku-Místku. Improvizaci můžete dělat pořád. Protože je v tom hra, a jste součástí komunity, která přijímá a priori vaše nápady. Tím vás vtáhne dovnitř. Mnohé to baví natolik, že se dále zapisují do divadelních škol, hrají čím dál tím víc před publikem, sami pořádají workshopy,  profesionalizují se. Nebo se chtějí dále vzdělávat.

Vím, že pracujete i s dětmi. Jak s nimi konkrétně improvizace pracuje?

Ano, přivedly mě k tomu vlastní děti. Upřímně jsem chtěla, aby věděly co dělám. Vzniklo to vlastně z korporátního impro večírku. Děti, které tam byly s rodiči tak najednou vznesly požadavek, zda by si nemohly také zahrát a tím vlastně vznikla skupina nejprve pro rodiče a děti a nyní vedu pravidelné kurzy improvizace pro děti v Komunitní škole Trója. Pro děti je to často paradoxně zklidnění. S dětmi musím samozřejmě pracovat úplně jinak. Zaměřuji jejich pozornost na spolupráci, jsou to často velcí sólisté. Ale již po hodině vidíte změny. Přichází různě naladěné děti různého věku a odchází skupina která se směje, poskakuje spolu, jsou vůči sobě pozornější, jsou i sebejistější. Nedávno mi jedna maminka řekla: Když jsem vezla dceru z improvizace domů, tak, kdykoliv, když na mě mluvila, dívala se mi do očí. A to je přece malý zázrak.

Přijetí, propojení, osobní rozvoj. Co byste prosím na závěr všem ráda vzkázala ? A proč bychom měli případně do improvizace vstupovat.

Je to čirá radost. Komunita. Hra. Spolupráce. Neuvěřitelné příběhy a humor. K tomu všemu se dost nasmějete. A hodně naučíte.

Michaela Puchalková

V roce 2000 založila a posléze léta trénovala první českou improvizační skupinu pra.l.i.ny. S nadšením rozšiřovala a stále rozšiřuje základnu improvizátorů po celé republice i za hranicemi. Od roku 2007 pořádá sebezkušenostní a zážitkové semináře a workshopy pro nadnárodní společnosti, pracovní týmy i jednotlivce v oblasti manažerského vzdělávání, dynamiky, sebepoznání a osobního rozvoje mimo jiné i prostřednictvím Aplikované improvizace.

 

Foto: pixabay.com/Mojpe; archiv

Marta Macháčková
Je Gestalt koučem a zabývá se dále studiem Gestalt terapie. Praktikuje aromaterapii a má ráda, když může svým dotekem pomoci lidem při jejich cestě ke zdraví a celkové harmonii, proto pracuje s technikou AromaTouch. S radostí se také podílí na projektu Rozšířená rodina. Ve volném čase cvičí jógu, čte odbornou literaturu zaměřenou převážně na osobní růst, ráda píše, cestuje, má ráda kulturu a umění.