Deštník má doma snad každý, ať už elegantní dlouhý se dřevěnou, zahnutou rukojetí či skladný, malý do kabelky. Dá se používat jako vycházková hůl či ochrana proti slunci. Víte, však kdy se objevil první předchůdce dnešních paraplat? A jak byl tento praktický módní doplněk přijat v Evropě?

Praotec deštníků spatřil světlo světa v zemích, kde měli o déšť nouzi, avšak tamní lidí potřebovali vynalézt něco, co by je chránilo před silným sluncem – slunečník, který svým tvarem připomínal baldachýn stromů. První zmínka o něm se datuje až čtyři tisíce let před naším letopočtem.

Jedním z důkazů je basreliéf, který během vykopávek města Ninive (hlavní město tehdejší Asýrie) objevil Sir Austen Henry Layard. Na nalezeném uměleckém díle je vyobrazen panovník se sluhou po boku, který vládcovu holou hlavu chrání před paprsky jakýmsi prototypem slunečníku.

Existenci tohoto vynálezu dokládají i nálezy v Číně a ve starověkém Egyptě, kde se faraoni chránili před sluncem zvláštním „udělátkem“ z palmových listů či peří. Kdo však přišel s vynálezem první, nikdo s naprostou určitostí neví.

Zženštilý doplněk

Ve starověku se slunečník považoval za symbol moci, který používali pouze vládci, náboženské špičky a tehdejší buržoazie. V tomto ohledu jsme jako Evropané dost zaostali. Na starý kontinent vynález doputoval až díky hedvábné stezce, během prvního tisíciletí před Kristem. V té době se slunečník uchytil především v antickém Římě a Řecku. U tamních žen ihned zabodoval, kdežto muži ho považovali za zženštilý. Se zánikem římské říše se z Evropy vypařily i slunečníky.  Jejich návrat přišel až s nástupem renesance.

Na přelomu 16. a 17. století poznali Evropané deštníky díky katolickým misionářům, kteří je přivezli z Číny. Ve Francii rozvinuli vynález na novou úroveň, když látku potřeli voskem a díky tomuto kroku, se mohly dámy procházet i v dešti. V ten moment vzniklo i slovo „parapluie“ (proti dešti).

Zatímco Francouzi a Italové byli z paraplat nadšení, Angličani měli k vynálezu rezervovaný přístup, zejména muži, kteří novinku považovali za francouzskou pošetilost. Tvrdili, že pravého anglického gentlemana přeci déšť nemůže rozhodit. Typické anglické počasí však udělalo své.  Místní kavárny začaly používat deštníky, aby chránily před lijákem své hosty, když nastupovali do kočáru. Tím se stalo nové užití deštníku populární a to zejména u žen, které si dávaly záležet na svém vzhledu, jejž by mohlo nepříznivé počasí poničit.

Inspirace krinolínou

V Anglii se však našel i jeden muž, který se za vynález hrdě postavil. Jmenoval se Jonas Hanway. Tento cestoval a filantrop se od poloviny 18. století promenádoval po londýnských ulicích výlučně s deštníkem v ruce. A to celých třicet let.  Byl tím natolik známý, že se pro deštník na nějaký čas vžilo označení „henwey“. Ačkoliv byl terčem posměchů a kritiky z francouzských manýrů, netrvalo dlouho a užitečný doplněk pronikl i mezi úzkoprsé anglické gentlemany. Pomohl i fakt, že se ke konci 18. století začaly vyrábět těžší a masivnější verze deštníků pro pány. Brzy se zavřený deštník a buřinka staly součástí uniformy anglických obchodníků.

První specializovaný obchod na deštníky vznikl v roce 1830 v Londýně a nesl název James Smith and Sons. Vyráběli zde vyřezávané rukojetě ze dřeva. Ocelová konstrukce přišla až o pár desítek let později, kdy s ní v roce 1852 přišel Samuel Fox. Údajně ho prý inspirovaly dámské krinolíny.

První teleskopickou verzi deštníku představil Hans Haupt až v roce 1926 v Berlíně. Vynálezce později založil firmu Knirps (jméno společnosti znamená v němčině „skrček“), která funguje dodnes. Z Německa přišel i první automatický deštník v 1936.

V padesátých letech minulého století se kladlo důraz na barvy. Bylo skoro povinné, aby si dáma sladila deštník s kloboukem, kabelkou a rukavice. O deset let se o slovo přihlásil lesklý, nepromokavý plášť, výrobci se chtěli novince vyrovnat a tak přišli na trh s průhledným vzhledem deštníků.

Dnes se o tu věc každodenní potřeby zajímají i přední módní domy jakými jsou například Armani, Dolce&Gabanna či Burberry, které usilují o nejoriginálnější tvar či barvu jejich produktů.  Stačí si jen vybrat.

autor: -tya- 

foto: pixabay.com/Pexels

70 bambusových žeber

První skládací systém slunečníku vymysleli v Číně během prvního století. Byl skoro totožný s tím, co známe dnes. „Wagasa“.  Jde o ručně vyráběný deštník z tapiokového klihu, kterým se přilepuje papír waši k rámu tvořeného až ze 70 bambusových žeber. Výroba tohoto tradičního japonského doplňku trvá čtyřem řemeslníků až dva měsíce.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Napište svůj komentář
Vaše jméno