Co má rozhodující vliv na formování osobnosti dítěte, je předmětem mnoha diskuzí mezi odbornou i laickou veřejností. Navzdory tomu, že vývojoví psychologové podávají podrobné návody na to, jak vhodnou výchovou zformovat dětskou osobnost dle našich představ, přední psycholog a profesor na Harvardu Steven Pinker má na tuto věc jiný názor.

Falešná představa moci

Podle Stevena Pinkera poskytují vývojoví psychologové svými radami rodičům falešnou představu moci i odpovědnosti nad vývojem dítěte. Ve snaze dětem prospět nakupují příručky plné nejnovějších neuro-vědeckých poznatků a zaručených výchovných receptů, jenomže co příručka to odlišný názor a zmatení rodiče nevědí, jak se vlastně k výchově stavět.

Strach ze selhání

„Všichni tihle mudrcové hlásají, že první roky života jsou ty nejdůležitější a nejkřehčí. Že to všechno záleží strašně moc na vás,“ říká Pinker. Pod tímto tlakem leckterý rodič nabude dojmu, že pokud v počátečních chvílích života dítěte v doporučeních selže, naruší tím jeho vývoj a citlivá dětská duše si ponese následky do konce života. Psycholog z Harvardu tuto domněnku považuje za mylnou a nepodloženou.

Síla genů

Studie zabývající se vlivem odlišných stylů výchovy na vývoj dítěte, opomíjejí vliv genů,“ upozorňuje Pinker, který je přesvědčen o tom, že pokud by byl, jak někteří vývojoví psychologové tvrdí, vliv výchovy skutečně stěžejní, nevlastní adoptovaní sourozenci, kteří vyrůstají v jedné rodině, by si byli podobní jako vejce vejci. Za zmínku stojí i skutečnost, že jednovaječná dvojčata si bývají podobná, a to i přesto, že vyrůstají v rodinách odlišných. A opačně: Dvojčata z různých vajíček, která vyrůstají v jedné rodině, mohou být charakterem, schopnostmi, zájmy i mírou duševní stability zcela odlišná.

Geny určují hranice

Jak Pinker tvrdí, podle výzkumů se dají mezilidské odlišnosti vysvětlit 50% vlivem genetiky, 10% vlivem prostředí, zbytek je náhoda. Svoje tvrzení podporuje vysvětlením, že vliv genů sílí s věkem. I průměrně nadané dítě se může naučit číst ve čtyřech letech, pokud ho ambiciózní rodiče vydrilují. V momentě kdy se z tohoto dítěte stane dospělý, jeho geny ho vrátí do mezí průměru a po jeho uměle vydřeném talentu časem nebude ani stopy. Stejně tak můžeme pravidelně cvičit zpěv a částečně se v něm i zlepšit, ale potom beztak narazíme na přírodu – genetiku, která neměla v úmyslu udělat z nás Lucii Bílou.

Výchova je podstatná

Navzdory silné genetické předurčenosti dítěte by se nevyplatilo dát si nohy na stůl a od výchovy se distancovat. Není pochyb o tom, že rodina musí plnit základní funkce a naplňovat nejzákladnější citové i materiální potřeby dítěte, podporovat ho a jít mu příkladem. Na druhou stranu se nikdy neprokázalo, že bychom dítě mohli nadbytkem stimulů »vylepšit«, nebo jeho osobnost vtěsnat do mantinelů naší ideální představy. Do dítěte nemůžeme implantovat nic, co v něm jaksi od přírody není.

Hezký vztah k dětem

„Možná nemáme v našich rukou budoucnost našich dětí, ale určitě máme v rukou jejich přítomnost,“ říká Pinker, který tvrdí, že podstatnější než děti neustále stimulovat k lepším výkonům, je utvářet si s nimi hezký vzájemný vztah a spíše než na budoucnost se soustředit na přítomnost. Vzdát se zbytečného lpění na detailech a ambiciózní vidiny dokonalosti. Pokud rozkvétající osobnosti nebudeme bránit v růstu, její vlohy se časem projeví samy. Buďme tedy milujícími, podporujícími a pozornými rodiči, které jsou spíše pozorovateli malých lidských bytostí. Ony si zaslouží úctu už jednoduše proto, že prostě jsou a bez ohledu na to, jakými chceme, aby byly.

Steven Arthur Pinker

Steven Arthur Pinker je kanadsko-americký experimentální psycholog, jenž mimo jiné působí jako kognitivní vědec, lingvista, je ale také autorem populárně-naučné literatury. Je profesorem na Harvardově univerzitě.

Foto: profimedia