Michael Wellner-Pospíšil prožil velkou část svého života ve Francii, kde se živil jako režisér, kameraman, střihač, producent. Kromě toho zastával také funkci ředitele Českého centra v Paříži a několik let i v bulharské Sofii. Mimo to se také věnoval focení, které miluje již od dětství. Za svou práci získal titul Rytíře umění a literatury. Od roku 2016 se rozhodl pro definitivní návrat do Prahy a letos vydává svou první fotografickou publikaci Paris, Praha, etc.

Proč vaše volba padla zrovna na Francii?

Jednoduchou odpovědí jsou Tři mušketýři, protože jsem jako dítě tuto knihu miloval. A navíc – můj otec byl velký frankofil a tak mě vedl k francouzštině. Když přijeli Rusové, viděl jsem, že se mi v této zemi nelíbí, tak jsem se rozhodl přestěhovat.

Jak se vám podařilo do země galského kohouta dostat?

Někdy si dělám srandu z toho, že jsem ve Francii požádal o gastronomický azyl. Ale pravdou je, že jsem se rozhodl zorganizovat fingovanou svatbu s jednou Francouzkou. Když však přijela do Prahy, řekla mi, že si to rozmyslela. Nabídla mi ale, že by do toho šla její starší sestra, která se nechtěla vdávat. S tou jsem se nakonec oženil a žil s ní 32 let, až do její smrti. Vyvinul se z toho krásný vztah.

Jací jsou Francouzi? A máme s nimi něco společného?

Co se týče žen, tak mají Francouzky větší smysl pro eleganci a umějí na sobě oblečení nosit daleko více než Češky. Ty zase ale mají nevýhodu, že jsou blízko Německa, kde co se týče módy, žádný vkus není.

V širším pohledu se ale Francouzům v mnohém podobáme. Například v tom stěžování, ale jsou konzervativnější než my. Co se týče jídla, tak Francouzi nemají velkou touhu poznávat gastronomii jiných zemí, oproti tomu jsou Češi větší experimentátoři.

Nyní žijete v Praze, po čem se vám nejvíce stýská?

Určitě po dobrém jídle a vínu.

Přejděme teď k vaší fotografické činnosti. Podle čeho si vybíráte situace, které zaznamenáváte? Máte k tomu nějaký klíč?

Ne, to nemám. Používám své povědomé spouštědlo. Občas se něco vyskytne a já hned vím, že to chci vyfotit. Většinou se ukáže, že jsem se trefil. Já se věnuji hlavně výtvarné fotografii, takže nefotím jen lidi, ale i abstraktní věci a různé stíny.

Kdybychom se zaměřili na lidi, kde se vám fotili nejlépe?

Já jsem si všiml jedné věci, že mimo Prahu, se mi lidi fotí daleko snadněji. Možná proto, že jsou vizuálně zajímavější, mají jinou gestikulaci, jsou pro mě barevnější. Češi jsou pro mě neexpresivní, moc mě neinspirují.

Proč jste se rozhodl vydat knihu svých snímků až teď?

Protože jsem už spokojený fotografující rentiér, což mám i na vizitce, takže mám na to čas.

Co máte v plánu v blízké budoucnosti?

Chystám tři akce. Nejbližší je 17. března, kdy se v Leica Gallery Prague uskuteční vernisáž mé malé výstavy Paris, etc… O týden později, 23. března, budu ve Francouzském institutu vystavovat snímky z Prahy. A pak mě v září čeká velká výstava v galerii G4 v Chebu, kde budou moci lidé shlédnout mnohem více fotek, než kolik jich je v publikaci.

A až skončí výstavy?

Dostal jsem chuť se zahrabat ve svých negativech. Pokud v sobě najdu odvahu, protože jsou v naprostém nepořádku. A třeba tam najdu nějaké poklady, na které jsem již zapomněl. 

Foto: Archiv Michaela Wellner-Pospíšila