Éra, kdy člověk porozumí řeči zvířat, aniž by muset sníst kouzelného hada, je podle některých vědců doslova za rohem. Tvrdí to americký profesor biologie Con Slobodnikoff z Univerziry Severní Arizony; jeho překladač řeči domácích mazlíčků má být dostupný do deseti let… Většina živočichů se dorozumívá pomocí signálů, jejichž smysl je pro lidi často nejasný. Co se o jejich komunikaci přesně ví?

S překvapivou zprávou o vývoji překladače řeči psů a koček do té lidské přišel Slobodnikoff v roce 2017. O správnosti jeho myšlenky ho údajně přesvědčil test s prérijními psi. Vypozoroval, že způsob označování barev nebo některých druhů divoce žijících zvířat je u nich srovnatelný s našimi slovy – zejména pokud jde o varovné signály. Vědcova teorie říká, že podobně by tomu mělo být i u našich domácích mazlíků. Zkoumáním těchto živočichů se rodák z Šanghaje zabývá déle než třicet let; výzkum propaguje společnost Amazon, která na jeho pokračování shání prostředky. Zoolog a etolog RNDr. Roman Fuchs, Csc. z Biologické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, se domnívá, že zvířecí dorozumívací prostředky nelze se slovy lidské řeči ztotožňovat. „U každého druhu je to trochu jinak, ale zvířata obecně slova, tedy symboly, jejichž konkrétní význam určuje kontext, nemají. Mají jen signály, které odkazují k něčemu konkrétnímu,“ říká jasně.

Čím vzácnější, tím složitější

„Chemická komunikace fauny je pro člověka hůře uchopitelná než ta optická a akustická. Na druhou stranu v říši hmyzu je pro nás významná, především v boji se škůdci; v tomto konkrétním případě o ní víme hodně. Horší je to s chemickou komunikací třeba vodních živočichů,“ míní. Že by byl zcela nový způsob předávání informací objeven teprve v poslední době, nezaznamenal. Spíše se rozšiřují a zpřesňují existující znalosti o již známých formách komunikace zvířat. Zároveň odborník dodává, že pokud o chování jednotlivých druhů něco opravdu nevíme, nejspíš o své neznalosti nemáme tušení. Čím je daný organismus vzácnější a pro člověka obtížně dostupný, tím méně toho o komunikaci mezi jedinci víme. „Dejme tomu kytovci jsou nesmírně zajímaví, ale studují se mimořádně obtížně. S výjimkou delfinárií u nich není téměř šance provádět experimenty; navodit uměle konkrétní situaci a sledovat, jak na ni zvířata reagují. Výzkum je zde náročný,“ vysvětluje odborník.

Ptáci versus savci

Dorozumívací zvyklosti se liší mezi různými skupinami živočichů. Porovnají-li se v tomto ohledu ptáci a savci: na krátkou vzdálenost se v mnohém podobají, na delší už nikoli. „Obě skupiny využívají optické komunikace, práci však na delší vzdálenost upřednostňují akustické signály, kdežto savci inklinují k chemickým,“ objasňuje Roman Fuchs, a přidává konkrétní příklad z praxe. „Jdete-li se psem na procházku, moc se kolem sebe nerozhlíží, ale nos má u země pořád. Chemické signály jsou pro něj zjevně zajímavější než to, co vidí. Na auta musí dávat pozor pán.“

Ač lidé patří také mezi savce, chemická komunikace je pro ně méně typická. Lidské čichové schopnosti jsou totiž omezené, o což se postarali předkové poté, kdy vylezli na stromy…

Rozdíly jsou zjevné i napříč světem plazů. „Ještěři i hadi využívají optické a chemické prostředky vzájemného dorozumívání. Někteří mají dokonce pro tyto účely specifické úpravy čichového orgánu. Ještěři ale navíc často využívají akustickou komunikaci, zatímco hadi nikdy – jsou hluší,“ líčí Fuchs. Podobným nedostatkem trpí také ocasatí obojživelníci.

Za vším stojí rozmnožování!

Hlavním důvodem k pomyslné konverzaci bývá pro mnohé druhy rozmnožování. „Máme sice obligátně nepohlavně se množící živočichy, i obratlovce, ale těch je málo. Každý pohlavně se množící živočich musí dát potenciálnímu partnerovi najevo, že se rozmnožovat chce a jakou roli bude při tom hrát,“ tvrdí zoolog a etolog. Ušetřeni toho nejsou ani oboupohlavní organismy. Takové sumky – jsou to taková „ponorná čerpadla“ sedící bez hnutí na pevném dně oceánu. Rozmnožují se tím, že vypouštějí spermie či vajíčka volně do vody. I ony si ale musejí dát najevo, že budou pohlavní buňky vypouštět. Výměna informací v této fázi prostě provází všechny živočichy na této planetě. Pro živočichy žijící v uspořádaných sociálních skupinách je důležité ujasnit si i postavení v celkové hierarchii. Často k takovému vymezení dojde speciální formou komunikace, aniž by muselo dojít na boj mezi dotyčnými zvířaty – nejen mezi samci, ale i samicemi. A už vůbec se nemusí válčit na život a na smrt! Pro psy je tímto signálem výška pachové stopy, jíž zanechávají při močení. To třeba daňci porovnávají svoji velikost při pomalé souběžné chůzi

Hmyzí specifika

Specifická je říše hmyzu. „Řada jejich skupin žije v anonymních společnostech. Například ‚oblíbené‘ zvíře České republiky – kůrovec –  vytváří obrovská hejna o mnoha tisících jedinců, neboť jen jejich hromadný útok může překonat obranu stromu. Aby se taková hejna mohla vytvořit, vylučují kůrovci agregační feromon, který se využívá ve feromonových lapácích,“ vysvětluje Fuchs. Hierarchickým uspořádáním se vyznačují i society včel, mravenců či termitů, to je však dáno geneticky. Některá včela se narodí jako dělnice, jiná jako královna; což neznamená, že spolu jedinci intenzivně nekomunikují. Předávají si informace o potravě i nebezpečí. Zde převládá komunikace chemická, ale například včely komunikují i opticky. Informace o lokalizaci potravy si předávají prostřednictvím osobitých tanečků.

Bez emocí by to nešlo…

Nejen Fuchs míní, že velká část komunikace zvířat je založena na emocích; jednají-li spolu dva jedinci (téhož druhu) opačného pohlaví, obvykle si sdělují, že by se chtěli množit.

„Když se potkají dva samci paviána, každý by dal tomu druhému nejraději do nosu. Ale… Tohle ten slabší nemůže dát najevo, naopak musí dvou agresivitu potlačit,“ vysvětluje zoolog a zároveň tím poukazuje na fakt, že i zvířata dokážou – podobně jako lidé – taktizovat a své emoce pokud je to nutné, skrývat. Dále spolu obvykle rokují i na téma zdrojů potravy či případného nebezpečí…

Lidská komunikace je podle vědeckých studií s tou zvířecí srovnatelná jen částečně. „Náš jazyk a schopnost abstrakce jsou mimo jakékoliv jejich dovednosti,“ ubezpečuje Fuchs. Zároveň ale nezastírá, že dříve jasně vymezená hranice se přece jen postupně ztenčuje. „Otcové etologie jako Kondrad Lorenz a další předpokládali, že zvíře reaguje převážně velmi jednoduše pomocí reflexů. Od té doby jsme ušli značný kus cesty. Například fakt, že někteří živočichové vykazují schopnost teorie mysli, je obrovský posun v tom, jak chápeme jejich kognitivní schopnosti.“

 

Foto: depositphotos.com/everett225