Češi navštěvují lékaře třikrát častěji, než je obvyklé v zemích západní Evropy. Současně více holdují alkoholu a lékům. „Kdo má zlato, určuje pravidla. A zlato v tuto chvíli drží farmaceutické firmy. Na každou pitomost vymyslí pilulku,“ říká psychiatr Radkin Honzák. Připomíná i neblahé důsledky sociální izolace a příliš benevolentní výchovy dětí.

Deprese, stres, úzkosti… těmito termíny se operuje každou chvíli. Píše se o nich na internetu, často jsou vyslovovány v běžných hovorech. Jakou kondici má duševní zdraví Čechů?

Všechny tyto pojmy jsou ve své podstatě zneužity. Aktuálně dochází k velké devalvaci problému duševních poruch. Kolikrát už jste vy v životě řekla, že máte depku? Jenže deprese není blbá nálada. Jde o závažné onemocnění, při němž dochází k rozvratu řídicích systémů. Nebo stres. Lidé často tvrdí: „Nemůžu. Nestíhám. Jsem ve stresu.“ Ovšem určitá dávka stresu, mluvíme-li o tom dobrém, pozitivním, jenž se nazývá eustres, je v životě potřeba. Motivuje nás a pohání kupředu. Bez něj bychom se nudili. Až tehdy, když je ho dlouhodobě moc nebo přesáhne určitou mez, lze mluvit o distresu, který může vést k úzkostem či depresi.

A co syndrom vyhoření?

Před půl rokem jsem měl v ruce sborník, kde byly převážně německé a britské články. Jejich autoři z toho udělali pomalu odborářskou věc. Psali tam takovou pitomost, že pokud se vám nelíbí v práci, jste už vyhořelí. Mimochodem, víte, jak vypadal autor tohoto termínu? Byl to chlapec, který se ve dvanácti letech porval s malými nácky o své kolo. Jeho tatínek mu dal svůj pas, aby mohl prokličkovat z Německa přes Švýcarsko a Francii za tetičkou do New Yorku. Když ta ale viděla, že za ním nejdou žádné peníze, vyhodila ho na ulici. Ale protože byl kluk enormně nadaný, všiml si ho psycholog Maslow, autor slavné pyramidy potřeb, a dal jej na studia. Chlapec (Herbert Freudenberger, americký psychoanalytik židovského původu narozený v Německu, pozn. red.) pracoval šest dní v týdnu, osmnáct hodin denně. Jeho vyhoření vypadalo tak, že nevylezl z postele od Štědrého dne do Tří králů.

Chcete tím říci, že na tom nejsme tak špatně?

Když jsem po promoci nastoupil do léčebny, měli jsme tam týden co týden jednu velkou hysterickou obrnu nebo hysterický parox. Dnes se s hysterickým záchvatem už téměř nesetkáme. Za posledních čtyřicet let jsem ho nezažil. Asi tak: všechny pojmy a názvy duševních poruch se na nás valí ze všech stran, tudíž vzniká dojem, že jsme na tom zle, já si to ale nemyslím.

Žije se ve velkém tlaku, lidé mají půjčky, hypotéky, očekává se od nich vysoké pracovní tempo…

Vážně myslíte, že je na dnešní společnost kladen větší tlak, než tomu bylo před padesáti nebo sto lety? Dříve nebylo výjimkou, že v rodině šest dětí z deseti zemřelo. Byla tubera, bída, válka. My žijeme v takovém životním a ekonomickém blahobytu… Nikdy jsme se neměli lépe, to mi věřte, já něco pamatuji. Když jsem byl malý, mému dědečkovi sebrali statek, a my se museli společně s dalšími dvěma rodinami sestěhovat do jednoho malého bytu. A taky jsme přežili. Dnes chtějí mladí v šestnácti vlastní byt, a když ho nedostanou, vztekají se a kopou nožičkama. Mám opravdu vážnou obavu, kam tohle dojede…

Je společnost přecitlivělá?

Ani ne tak přecitlivělá jako chamtivá. S jídlem roste chuť a lidé často nevědí, kdy přestat. Když soused jede na Maledivy, potřebujeme jet na „Velkedivy“, abychom mu ukázali. Tohle leštění ega se bohužel teď nosí. Vzkvétá narcismus, za což z velké části mohou sociální sítě. Vážně bychom se měli trochu uskromnit. Vždycky říkám, aby si lidé vzpomněli na Sokrata, ten, když přišel na tržiště, vykřikl: „To je věcí, které nepotřebuji.“ Náš mozek je postaven tak, aby vnímal nebezpečí. Čím více pohodlí máme, tím více si neexistující nebezpečí představujeme.

Počet lidí s úzkostí a depresí se podle Ústavu zdravotnických informací a statistiky za posledních osmnáct let zdvojnásobil.

Psychiatrie bohužel nemá vercajk, aby mohla poruchu objektivně potvrdit či vyvrátit. Jsme závislí na tom, co nám řekne pacient, co o něm říká okolí, jak se chová, jakou za sebou zanechává stopu. Ten výkaz bude pravděpodobně pravdivý, protože my Češi jsme navykli s každou bolístkou běžet k doktorům. Navštěvujeme je třikrát častěji, než je obvyklé v západní Evropě. Míra opravdu vážných duševních poruch je ale podle mě pořád stejná. Chybí tady instituce, kde bychom si mohli léčit životní trable. 

Instituce?

No ano. Když měli dříve lidé špatné svědomí, vykecali se z toho u zpovědi v kostele. Dnes se špatným svědomím chodíme za psychiatrem. Česko je neateističtější stát v celé Evropě, současně své spirituální potřeby řešíme největší spotřebou špiritusu v Evropě. V tomto případě se nám bezbožnost moc nehodí. Potřeba někomu se svěřit, popovídat si, ulevit, tady byla a vždy bude. Třicet procent úspěšné léčby spočívá v projevení zájmu o pacienta. Zatímco ostatní říkají: „Ty hovado, co to zase děláš za kraviny?“, já svou terapii začínám slovy: „To je dobře, že jste přišel včas, dáme to do kupy.“

Jsou ještě jiné možnosti; hypnózy, rozbory minulých životů, různá skupinová sezení, ležení… Co říkáte těm způsobům léčby?

To je přece úžasný kšeft! Povídka od Jaroslava Haška Reelní podnik to vystihuje jasně: „Lidi jsou volové. Čím větší pitomost nebo hloupost, tím hlouběji sáhnou do kapsy, aby se na to také mohli podívat.“ Tady na stole mám háčkovanou dečku. Já vám ji dám. Když budete vykládat, že je z psychiatrické léčebny a po umístění na hlavu léčí, vyděláte na tom majlant. Ale vážně… všechny alternativní metody mohou tomu, kdo není skutečně moc nemocný, pomoct. Už německý lékař Franz Mesmer říkával, že ze všech sil, které na člověka působí, je tou nejdůležitější zase jenom člověk.

Kdo dnes nemá osobního kouče či psychologa, je vlastně divný…

Kouč. Krásné slovo. Víte, jak vzniklo? Za krále Matyáše v Horních Uhrách žil kovář, který postavil první odpérovaný vůz. Říkalo se mu vůz z Kocse a z toho vzniklo slovo kočár-coach, který byl pochopitelně oblíbenější než nepérovaný. Na konci osmnáctého století se tento pojem dostal do slangu oxfordských studentů. Vyjadřoval znalce, který vás převeze přes zkouškové období. Dnes titul kouče získáte snadno. Stačí napsat na nějakou podivuhodnou americkou univerzitu a za dvacet dolarů je váš. Můžete začít kecat lidem do života, což spousta lidí dělá s chutí, a spousta lidí si do něj rádo kecat nechá, neboť když se jim něco nedaří, mají to na koho svést.

S jakými duševními potížemi se Češi nejčastěji potýkají?

Z emočních poruch jsou to deprese, úzkosti a mix obojího. Zvláštní je, že ženy jimi trpí dvakrát až třikrát častěji než muži. Nehledejte žádný důvod, prostě je to tak geneticky dáno. Muži zase umírají o osm let dříve. Zvláštní kompenzace, že? Typické jsou jaro-podzimní výkyvy nálad. Kolem rovnodenností se rozsype vnitřní rytmus tím, že se mění délka dne a noci, a také se posouvá čas. Deset až čtrnáct procent lidí tu změnu těžko snáší.

Máte rady, jak pečovat o duševní zdraví?

Někdy v autobuse potkávám lidi, kteří se agresivně derou dovnitř. V rukou mají dvě tašky, u ucha telefon a výraz, jako by měli chuť dát někomu po tlamě. Tací nám kazí pohodu. Pokud na ně nebudeme reagovat, rozpustí se všechen stres a agrese ve vzduchu. Současně si uvědomte, že tady ten svět máme půjčený jen na chvíli. A je jen na nás, zda se na lahev budeme dívat jako na z půlky prázdnou, nebo z půlky plnou. Nedělejme si větší starosti, než život přináší. A také bych chtěl pět ódu na radost a přidat notnou dávku humoru. Jestliže se naučíte zvládat těžké životní situace s úsměvem, vždy nad nimi zvítězíte, i když jste dostali pořádně na zadek. Pokud si z nich umíte udělat srandu, nemohou se překlopit ve stres.

autor: Pavlína Nešněrová 

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Napište svůj komentář
Vaše jméno