Hraje divadlo, vystupuje v seriálech a na začátku roku se objevila v komedii Ženy v běhu, kde se její postava rozhodne zúčastnit maratonu. Loni se vdala a letos bude již podesáté moderovat taneční soutěž StarDance…když hvězdy tančí. I život Terezy Kostkové vypadá jako běh na dlouhou trať.

Ve filmu Ženy v běhu uběhne vaše postava – Marcela – část maratonu; jak se vám hrálo?

Už to bude rok, co jsem nebyla běhat, ale předtím jsem deset let běhávala třikrát čtyřikrát týdně sedm kilometrů, a protože tělo naštěstí není sklerotické, velmi rychle si zvyklo. Až jsem byla překvapená, jak snadno se mi kondička vrátila! Navíc před kamerou není třeba uběhnout kilometry, všechny běžecké záběry byly poměrně krátké. A ještě ke všemu ve filmu Ženy v běhu hraju postavu, která nikdy neběhala a teprve se to učí, takže od ní nikdo nečeká super kondici.

Dlouho dobu jste se objevovala především na televizní obrazovce – ať jako herečka v seriálech, či moderátorka. Nechybělo vám filmové herectví?

Dokud jsem v roce 2012 nedostala roli, ve filmu Líbáš jako ďábel, film jsem vůbec nedělala, proto se mi nemělo po čem stýskat. Ano, film je zcela jiná technologie, a když je dobrý scénář a štáb, tak je krásnou práci, ale já se cítila naplněna prací pro televizi a divadlem, kde jsem měla spoustu nádherných, velkých a nosných rolí. Byla jsem šťastná a nic víc neřešila; nesoutěžila jsem s nikým v počtu natočených filmů. Ale když dnes dostanu zajímavou filmovou roli, jsem moc ráda! Ženy v běhu jsou podle mého milý snímek o mezilidských vztazích, který nepostrádá pointu. Už když jsem četla scénář, byla jsem přesvědčená, že je dobrý – sliboval lidský film, což v dnešní době není málo. Navíc já ho četla v chvíli, kdy jsem něco podobného zažívala i v osobním životě.

Co podobné?

Když se mi dostal do rukou scénář k filmu Ženy v běhu, kde hraji ženu, kterou její partner požádá o ruku, sama jsem byla v reálu asi tři týdny po takové žádosti. I když ve filmu jde o nadsázku, pro mě to žádná fikce nebyla, já tohle žila – ale nikdo to nevěděl.

Podařilo se utajit svatbu?

Lidé, kteří říkají, že se v téhle zemi nic neutají, buď trochu chtějí, aby se tajemství provalilo, byť hlásají opak, anebo – což je horší varianta – nemají štěstí na dobré lidi v okolí a někdo je „udá“. Všechny články v bulváru vznikají na základě udání, anebo proto, že člověk s bulvárem mluví a často mu i nechtěně poskytne indicie. Jediné řešení je nekomunikovat, což já od rozvodu striktně dodržuji! Navíc mám vedle sebe velký počet opravdu skvělých přátel, kterým mohu věřit, že by mě nikdy nepráskli. A to se v případě naší svatby prokázalo – než se informace o ní dostaly do tisku, uběhly dva měsíce. Během nich tu zprávu vědělo kolem dvou set lidí – od oddávajícího a osob na úřadech, přes řadu kolegů z filmového štábu, jako jsou kostymérky a maskérky, které viděly na mé ruce snubní prsten, až po naše přátele. To je obrovský počet; přesto nikdo nic neřekl. Tohle mi přijde přenádherný!

Podle čeho si vybíráte divadelní role?

Podle celkového tématu hry, musím mít pocit, že to, co hra sleduje, a o čem mluví, ať v jakémkoliv žánru, koresponduje se současným divákem. Zároveň je pro mě v posledních letech čím dál důležitější, abych se na jevišti potkala s kolegy, s nimiž si lidsky rozumíme. Přece jen jezdím i třikrát čtyřikrát do týdne na zájezdy – a protože to bývají pořádné štreky, není mi jedno, s kým sedím v autě nebo ve vlaku. Jsem zkrátka v dobrém slova smyslu dost stará na to, abych trávila čas s někým, s kým si lezeme na nervy. Nepotřebuji se s někým nenávidět a kazit si auru, mám raději blízká setkání.

Tak se jmenuje i váš rozhlasový pořad; co vás baví na každodenním hodinovém zpovídání hostů a jak si je volíte?

Nejsem na výběr hostů sama, víc hlav víc ví. Tady jsou nejbližšími „hlavami“ Michaela Svobodová a Kateřina Dvořáková, obě dámy s velkou rozhlasovou zkušeností a rozhledem. Vybíráme hosty, kteří nás zajímají, souvisejí s různými tématy či výročími. Nápady se rodí průběžně, ale lehce, protože máme velmi podobný styl a vkus. Navíc, nezvu si jen osobně blízké či oblíbené osobnosti, nebráním se žádnému setkání, protože i kontroverzní persona má pro mě přínos a zajímavost. Pro mě je nejdůležitější, že mohu být hodinu v klidu a soustředěném spojení se zajímavým člověkem, mohu vnímat jeho postoje a názory a tříbit si vlastní, a to celé nechat přenášet éterem k posluchačům. A živě!

Živě se vysílá i taneční soutěž StarDance… když hvězdy tančí, která má letos desátý ročník. Je náročné po tolikáté moderovat týž pořad?

Mohlo by se zdát, že je to náročné fyzicky, protože každému večernímu přímému přenosu předcházejí dvě zkoušky, ale ve skutečnosti je mnohem větší nápor na psychiku. Alespoň pro mě není zdaleka tak vyčerpávající stát celý den na nohou a pobíhat po scéně – jsem zvyklá brzy vstávat a celý den přejíždět z místa na místo, točit, vysílat, moderovat; to mi problémy nedělá. Ostatně když někomu ukážu svůj diář, valí oči, jaký je to „nářez“, mně to nepřijde. Nikdy nejsem při natáčení unavená – a to finálový díl hvězd trval tři hodiny, i se zkouškami jsme před kamerami stáli devět hodin! Co mě dokáže zradit je ale psychika; někdy mám pocit, že po tolika hodinách mluvení už nedokážu spojit ani podnět a přísudek. Rozsvítí se světlo na kameře a může se stát, že člověk ze sebe dostane akorát: „Eeeeee…“

Dokážete se stále ještě s Markem Ebenem vzájemně překvapit?

Řekla bych, že čím dál víc! Nikoliv ve smyslu, že by mě překvapil tím, jaký je typ člověka, ale dokáže mě překvapit tím, kam až v humoru dokáže zajít, na co vše je schopen reagovat. Nezapomínejte, že v takovémto typu pořadu musí být člověk přirozený za nepřirozených okolností. Něco jiného je být spontánní, pokud člověka nic neomezuje, ale tady ho omezuje všechno – od scénáře a vět, které musí rozhodně zaznít, protože se týkají pravidel, přes čas i sluchátko v uchu, až po pokyny režiséra. Tady člověk moc prostoru ke spontánnosti nemá. Ale přesto by měl být vtipný nebo alespoň milý a pořad by měl mít švih, spád, esprit, aby se divák nenudil. Pokud se v tak limitovaném pořadu člověku podaří být přirozený a vtipný, dokáže moderátorského kolegu dost překvapit. A to Marek umí; hloubka jeho humoru a inteligence je zkrátka nekonečně inspirativní!

autor: Honza Dědek

foto: ČTK/Tomáš Zezulka

 

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Napište svůj komentář
Vaše jméno