Aleje jsou umělý prvek, ale v české krajině pevně zdomácněly. Vzdor tradici sahající do dob Karla IV. vyvolávají dvojí postoj: odmítavý a vstřícný. Rozpory se ukazují i teď, kdy je čerstvě znám vítěz ankety Alej roku 2019 a probíhá probírka mnoha stromořadí.

Alejí roku 2019 se ze šestadevadesáti kandidátů stala ta památná u Rakovnického potoka. Zmíněné stromořadí zpevňuje a krášlí břehy potoka a tvoří dojem promenády. Proč jsou aleje „non grata“, dají-li pozitiva? Řada je údajně příčinou dopravních nehod, listí a plody stromů znečišťují silnice, padající větve jsou nebezpečí pro chodce. Důvod je vymýtit?

Multifunkční prvek

Existence aleje byla uzákoněna 1752, coby povinný doplněk císařských cest. „Stromy v nich měly úlohu orientační, ochrannou před počasím, strategicko vojenskou, ovocné daly občerstvení. Z alejí vznikly větrolamy, protierozní prvky v přírodě… Rolí je víc,“ říká dendrolog Ing. Vladimír Janeček z České zemědělské univerzity v Praze.

Časem mnohé odpadaly, až se alej stala obtížná. „Vina je éra komunismu, kdy byla porušena pouta k přírodě i vlastnictví. Vše patřilo všem a nikomu. Stromy byly na pohled ničí, ne vždy se o ně někdo staral, čímž lidé začali vnímat jen jejich negativa, pokud v alejích nesbírali jablka,“ míní oborník.

Nedávno s občany řešil, co s alejí v ulici v jejich čtvrti. „Hlásila se paní, že v létě se v ní skvěle chodí, dělá stín, a ona nechce, aby se sáhlo na jedinou větev! Druhým dechem řekla, že medovina ze stromů jí kape na kliky, kořeny prorůstají do chodníku… Co s tím uděláme?“ naznačí typický postoj Janeček.

Ing. Vladimír Janeček, dendrolog z České zemědělské univerzity v Praze

Topol pro vojsko

Náznaky alejí se objevily za Karla IV., ten ustanovil silnice; cesty o šíři 5 metrů lemovány stromy vedly z místa na místo. Na vsi sázeli vlastníci půdy stromy z praktických důvodů vždy. „Ovocné poskytovaly plody a listnáče, hlavně duby a lípy, dělily pozemky. Podél břehů potoků, tvořících hranici, se sázely vrby, aby zpevnily koryto a poskytovaly palivové dřevo,“ ujasní RNDr. Marcela Klemensová z organizace Arnika. Z historie jsou známy i protipožární patenty Marie Terezie a Josefa II.; dle nich se mezi domy měly sázet lípy, ořešáky, duby na ochranu před šířením ohně.

„Estetická role stromořadí byla doména bohatších,“ připomíná doktorka. Výsadba alejí podléhala trendům; vliv mělo i společenské klima.
V čase baroka a klasicismu se v nich sázely lípy, jírovce, platany. Sedláci podle cest a pozemků dávali ovocné stromy. Šíření ovocných stromořadí trvalo i ve 20. století. „V 18. a 19. století se vlivem módy barokní aleje zase kácely!“ uvádí Klemensová. Za napoleonských tažení vznikly v Evropě u silnic aleje topolů pro orientaci vojáků jdoucích z bitev. Prakticko-mocenské poslání alejí je základ. V minulém století stát financoval u silnic sadbu jeřábů, javorů, bříz…

Historická alej ke Sv. Anně v Horšovském Týně

Auto v aleji trpí

Alejím se dařilo, dokud byly fit, jak začaly „škodit“, budily nevoli; první v obydlených zónách a lemující silnice do vzdálenosti dvou metrů. Stoupla v nich nehodovost i počty úrazů. Z roku 1984 je vyhláška, podle níž byly stromy u krajnice silnic I. a II. tříd pevnou překážkou silničního provozu a měly být odstraněny do šesti let.

„Při nárazu do stromu je riziko smrtelné dopravní nehody větší pětapůlkrát. Ty s obvodem kmene nad osmdesát centimetrů jsou rizikem i pro moderní bezpečné vozy,“ připouští Janeček, přesto nesouhlasí, že to je důvod aleje rušit.

Dopravní experti (i z BESIP) bývají opačného názoru: zeleň je zabiják a nutno ho „utnout“. Fakt je, že střet se stromem stál mezi lety 2001-2016 život 2330 osob. Technokraté velí vyčkat, až aleje zahynou, a už je neobnovit. Data Arniky? Mezi 2003-2017 bylo podél silnic ve správě krajů vykáceno přes 230 tisíc stromů, vysazeno 145 tisíc.

Stromořadí ve volné přírodě působí prakticky i elegantně

Evropský problém

„Řešení vyhovující bezpečnému provozu na silnicích a též požadavkům na zdravou krajinu je nesnadné. To cítí i kolegové, s nimiž pracujeme ve skupině Evropské aleje. Kontroverzní výklad legislativy a konflikty veřejných zájmů jsou problémy, které mají v Polsku, Německu, ve Francii, na Slovensku,“ podotýká Klemensová, a odmítá plošné kácení stromů u silnic, železnic neb, nejsou viníky nehod:

„Ze statistik policie plyne, že příčiny nehod jsou ve stylu jízdy a v porušování pravidel. Navíc pevné překážky okolo cest nejsou jen stromy, ale lampy, sloupy, pilíře…“ V Německu i Rakousku se s alejemi jedná lépe; dbá se na údržbu, obnovu, snižuje se v nich rychlost. „Omezení rychlosti na čtyřicet kilometrů v hodině nevidím na menších komunikacích jako problém. Řešením je i reflexní označení stromů a svodidel,“ navrhuje Janeček. Sama alej má zpomalovací účinek; k obci se pohled skrz ni řidiči opticky zužuje, to ho přiměje nevyjet do ní rychle.

Trhanovskou alej tvoří lípy

Stromořadí bez cíle a užitku

Dřív se jezdilo vozy pomalu, alej stínila slunci. Dnes máme rychlá auta s klimatizací. Nač alej? „Aby se na silnici nedělaly sněhové jazyky, brání oslnění sluncem, ředí výfukové plyny, potlačuje prašnost. Má řadu pozitiv, včetně toho, že dík ní mohou existovat ptáci i brouci žijící na stromech a potřebující pro bytí konkrétní vzdálenost dřevin k přesídlení, což alej skýtá,“ míní dendrolog.

K 100. výročí republiky byla vysazena řada nových alejí; i sto lip k hoře Říp. „Aleje a stromořadí bývají v majetku obcí, a já vidím posun v tom, že o ně jeví zájem; chtějí je obnovit, posílit. Nás žádají o průzkum a rady, jak o stromy pečovat, jaký druh sadit,“ tvrdí Janeček, s tím, že ve městech a okolí je stromů deficit.

Řešení? Racionální obnova alejí, ne kobercové odstranění starých a výsadba jen nových. Důvod; nové zákony a pravidla. Časem byly u alejí zakopány sítě a vznikla ochranná pásma, pokud se v nich strom skácí, správce nový zakáže. „Prodloužit život stromů lze; stáhnout kmen obručemi, udělat vazbu,“ naznačí dendrolog. Při obnově či výsadbě nové aleje třeba vnímat bezpečnost, změny klimatu. Janeček: „Čas uvažovat o vícedruhových alejích; třeba lípa a javor babyka. Každý lépe snáší jiné klima, škůdce, tím je větší šance přežití takového stromořadí.“

Nové aleje vznikají převážně na místě starých, jako například v Zámělíči

Osvícenci existují

Vzdor vstupním nákladům a povinné péči o obnovenou i novou alej (nutnost k získání grantů i dotací) existují donátoři, kteří vše platí. „Řeším úvozovou cestu od kostela ke hřbitovu a domu, která je ohraničena duby. Je soukromá, ale kopíruje turistickou trasu, proto ji nechal majitel přístupnou a alej obnovuje,“ dává příklad inženýr z ČZU mající certifikační program: školí technické pracovníky, jak určit, zda je strom ke kácení, zda ho lze zachránit, učí o parazitech.

Realita je méně růžová. Obcím chybí koncepce obnovy zeleně a péče o ni, bez čehož těžko plánovat. Navíc odborné práce jsou zadány neodborníkům jen pro nejnižší cenu… „Vázne dialog mezi zástupci obce, úřady, občany,“ zní od zástupkyně Arniky, podle níž vše začíná u jedinců: „Změní se starosta a rázem není nová silnice nutná, naopak, krásná je původní cesta lemovaná švestkami…“ U alejí jde i o citovou vazbu jedinců na ně, o s nimi spjaté události.

Stromořadí v okolí Kdyně

V aleji švestky se válejí…

Jehličnan není pro střed Evropy alejový; je méně odolný, má jiný kořenový systém a větve k zemi, což působí chmurně. Přesto RNDr. Klemensová připomíná stromořadí metasekvoje čínské v Havířově. V kraji, který alejím fandí. „Liberecký kraj je příkladný, poslední léta realizuje projekty k obnově alejí v krajině i u silnic. Správa a údržba silnic v Pardubickém kraji je republikový průkopník ve výsadbách stromů podél krajských silnic! Moravskoslezský kraj obnovuje druhý rok historickou silniční alej v Radkově,“ sčítá odbornice, kraje ukázkové, není jich ale většina.

Vzniku nových alejí straní i cyklostezky; lavičky ve stínu stromů tu lidé ctí. Stejně jako v turisticky „in“ oblastech, které by bez alejí přišly o atraktivitu… Vzdor všemu je v ČR dost stromů na hranici dožití, to řeší různí odborníci. Každý operuje „svými“ normami. „Právně je jasno; za stromy odpovídá majitel pozemku. Zbytek chce vizi, znalost dřevin, vůli ke konsensu,“ uzavírá dendrolog. 

Autor: Michaela Šmerglová, foto: Robert Sedmík