Dělí je i více než půl století, ale spojuje zápal pro věc a upřímná radost ze společných chvil, společného prožívání. Na jedné straně mladé holky, na druhé babičky, jež učí dívky plést ponožky. Stejně „to mají“ pradědové, kteří se svými vnoučaty navštěvují tytéž přednášky na jedné univerzitě.
„Jsi šikovná, je vidět, že to s jehlicemi umíš. Ale teď dávej pozor, musíme vše spojit do kruhu, aby z toho vznikla ponožka,“ naviguje klidným hlasem čtyřiašedesátiletá Marie Čížková dvanáctiletou pletařku Zuzanu. Kolem sebe mají v malé místnosti rozloženy hromádky klubek vlny a společnost jim dělá dalších pět seniorek, jež zkušeně kmitají jehlicemi.
Na různých veřejných marketech a workshopech se tyto seniorky objevují několikrát do roka. Staly se totiž jakýmisi učitelkami mladé generace, která se v posledních letech zhlédla v rukodělných výrobcích. Mladé studentky, maminky, manažerky a další ženy se mnohdy ve škole s těmito činnostmi nesetkaly a doma nebyl, kdo by jim tohle ukázal.
S těmito seniorkami konzultují postupy a absolutní začátečníci díky nim vstupují do tajů pletení. Ony „veřejné“ babičky je učí a v mezičase stíhají vytvářet jeden pár originálních ponožek za druhým. Jejich prodejem pak podporují neziskovou organizaci Elpida zaměřující se na aktivní seniory a mezigenerační spolupráci.
Mladé holky na ni nemají!
„Mám ráda děti a baví mě učit druhé, takže se mi to propojilo. Mladí lidé mají o ruční práce
velký zájem, dokonce jsem nedávno zaučovala dva hochy ze střední školy – absolutní začátečníky. Domů si hrdě nesli každý svých pět centimetrů ponožek. Na památku,“ směje se volnočasová učitelka Marie Čížková. Sama dříve nepustila pletací stroj z ruky. Díky němu oblékala v minulosti syna i děti příbuzných.
„Na ponožkové pletení jsem ale neměla dost trpělivosti, vrátila jsem s k němu v předčasném důchodu, potřebovala jsem se zabavit a zůstat v kontaktu s lidmi,“ vysvětluje důvod spolupráce s neziskovou společností Elpida, kterou objevila na internetu. Plete pro ni druhým rokem.
„Zuzko, jde ti to bezvadně. Myslím, že brzy budeš moct uplést ponožky celé rodině,“ povzbuzuje školačku, jejímuž snažení přihlíží i zbytek rodiny. „Je to fakt těžké, a to už umím díky mamce hladce a obrace,“ vzdychá nad nahozenými očky soustředěná blondýnka.
„Češky pletení zajímá a mají v něm výdrž. Mnohdy jsem překvapená, kolik slečen za námi chodí s tím, že se chtějí něčemu přiučit. Před pár týdny jsme pletly i kabelku,“ popisuje Jarmila Dvořáková (64). Bývalá učitelka na prvním stupni základní školy se obdobných akcí účastní v průměru čtyřikrát ročně. Sama plete šedesát let – když jí bylo pět, začínala pod dohledem babičky šálou pro medvídka. Má ji schovanou.
Dnes se soustředí na dvouletou vnučku. „Nemůžu se dočkat, až k jehlicím sedneme spolu, snad ji to bude bavit,“ doufá sympatická paní, která ovládá také vyšívání a háčkování. Díky spolupráci s Elpidou se cítí potřebná, je ve styku s mladými a těší ji, že mají chuť přijímat něco z jejích dovedností.
Mezigenerační ponožky
Projekt „Ponožky od babičky“ funguje úspěšně již třetím rokem. Elpida sbírá nepotřebnou vlnu i staré svetry určené k vypárání a ty posílá svým pletařkám. Zpět se jim vracejí balíky plné hotových ponožek. Každý pár je jedinečný a získává papírovou etiketu se jménem autorky. Posléze teplé „obutí“ putuje prostřednictvím e-shopu nebo trhů k majitelům.
Třetina získaných prostředků je připsána na účet pletařkám, zbytek pokrývá náklady na propagaci či prodej, část míří na další aktivity pro seniory Centra Elpida. „Babičky si přivydělají k důchodu, pomohou dalším seniorům. Ty, které se navíc účastní našich workshopů, mají radost z velkého zájmu mladších lidí o pletení. Těší je setkání s nimi, šance být užitečné a současně i popovídání si s ostatními pletařkami-souvěkovkyněmi,“ dodává Bronislava Hilliová, vedoucí kulturních projektů Elpida.
Text: Kateřina Pokorná
Foto: Radek Cihla
